Svátek
Svátek slaví sv. Dominik
Svatý Dominik se narodil kolem roku 1174 v kastilské šlechtické rodině Guzmán. Po studiích v Palencii byl vysvěcen na kněze a stal se kanovníkem v Osmě. Na cestách se svým biskupem roku 1206 se v jižní Francii – Provensálsku – setkal s šířící se albigenskou herezí a neúspěšnými misionáři, kteří se ji pokoušeli potlačit.
V čem spočívalo učení sekty z Albi, takzvaných „Čistých“ (řecky „Katharoi“ – odtud „kacíř“)? Na první pohled vypadalo velice lákavě: požadovalo ode všech věřících, aby po vzoru apoštolů a prvních křesťanů přísně dodržovali chudobu a bezúhonnost života. U kořenů však stálo staré, původně perské přesvědčení o neustálém boji dvou protikladných principů – dobra a zla, světla a tmy, ducha a hmoty. Dovedeno do důsledků: jakýsi „dobrý bůh“ stvořil duchovní svět, který jeho protihráč „zlý bůh“ uvěznil ve hmotě. Není divu, že se v tomto hnutí rozmohla extrémní askeze a pohrdání tělem, vedoucí až k dobrovolným smrtím hladem.
Pro křesťana není zlo opačnou silou dobra, a ďábel není pro Boha rovnocenným soupeřem. Zlo je pouze nedostatkem dobra a tento hmotný svět stvořil týž dobrý Bůh, který stvořil anděly a nesmrtelné lidské duše. Vždyť vyznáváme, že se Bůh stal člověkem – Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.
Tohle všechno Dominik dobře věděl, ale stejně tak mu bylo zřejmé, že prostým lidem nemůže kázat o subtilních teologických a filosofických problémech, aniž by je předtím nepřesvědčil svým životem, že jeho víra dokáže formovat člověka k takové dokonalosti, jakou obdivovali u albigenských „Čistých“. Proto se také spojil s dalšími ochotnými bratry ve víře, s nimiž utvořili společenství apoštolského života – zárodek nového řádu bratří kazatelů, takřečených dominikánů. První bratři složili řeholní sliby roku 1215, po třech letech byla novému řádu schválena působnost po celém světě.
Když svatý Dominik 6. srpna roku 1221 umíral, vyčerpán neustálým putováním ve službách hlásání evangelia, měl již jeho řád na 300 řeholníků v 25 klášterech. Dominik byl kanonizován 3. 7. 1234 papežem Řehořem IX., s nímž za svého života úzce spolupracoval.
