Svátek

Svátek slaví sv. Tomáš Becket

Takto popisuje mnich jménem Edward Grim, průvodce Tomáše Becketa, co se odehrávalo 29. prosince 1170 v čase nešpor v canterburské katedrále:

»Poté co mniši provedli Tomáše dveřmi kostela, vtrhli za nimi čtyři ozbrojení rytíři. S nimi přišel i jistý podjáhen Hugo, člověk bez úcty k Bohu a světcům; tím, že je následoval, schvaloval jejich čin. Když svatý arcibiskup vstoupil do katedrály, mniši, kteří chválili Boha, přerušili nešpory – s nimiž začali slavit Boha – a seběhli se ke svému otci, o němž slyšeli, že je mrtev, avšak viděli ho živého a nezraněného. Spěchali zavřít vrata chrámu, aby nepřátelům zabránili v biskupově vraždě, ale Boží muž se k nim otočil a přikázal, aby vrata zůstala otevřena.

„Není správné, aby se dům modlitby, Kristův chrám stal pevností. I když není uzavřen, slouží jako opevnění svému lidu. Zvítězíme nad nepřítelem spíše utrpením než bojem. A přicházíme trpět, nikoli stavět se na odpor.“

Svatokrádežníci vstoupili bez zaváhání do domu pokoje a smíření s tasenými meči. Samotný pohled na ně i potřásání zbraněmi nahánělo přihlížejícím nemalou hrůzu. Zcela zmatený lid, který se účastnil nešpor, se seběhl k vražedné podívané. Rytíři přistoupili a vztekle vykřikli:

„Kde je Tomáš Becket, zrádce krále a království?“

Nikdo neodpověděl. Vykřikli hlasitěji:

„Kde je arcibiskup?“

On, neotřesen, podle slov Písma „spravedlivý je statečný jako lev, beze všech obav“, sestoupil se schodů, kde ho zdržovali mniši ve strachu před rytíři, a jasným hlasem odpověděl:

„Zde stojím – nejsem zrádce krále, ale kněz. Proč mě hledáte? Zde stojím připraven trpět ve jménu Toho, jenž mě vykoupil svou krví. Ať Bůh nedopustí, abych uprchl před vašimi meči nebo odstoupil od spravedlnosti.“

S těmito slovy se u paty sloupu otočil vpravo. Na jedné straně byl oltář svaté Matky Boží, na druhé straně oltář svatého vyznavače Benedikta – povzbuzen jejich příkladem a modlitbami měl být ukřižován pro svět a jeho chtíče. Vše, co mu vrazi učinili, vydržel s takovou stálostí ducha, že se zdálo, jako by vůbec nebyl z masa a kostí. Vrazi na něj doráželi:

„Uděl absoluci a přijmi do plného společenství ty, které jsi exkomunikoval, a vrať úřad těm, které jsi suspendoval.“

Tomáš jim odpověděl:

„Nekonali pokání, proto jim neudělím absoluci.“

Odpověděli:

„Pak zemřeš a vytrpíš si, co sis zasloužil.“

A on jim řekl:

„Jsem připraven zemřít pro svého Pána, aby z mé krve získala církev mír a svobodu. Ale ve jménu Všemohoucího Boha vám zakazuji jakkoliv ublížit mým lidem, duchovním i laikům.“

Takto se slavný mučedník svědomitě a prozíravě staral o své lidi, aby žádný z nich nedošel úhony. Bylo to správné, že voják Páně a mučedník Spasitele měl na paměti jeho slova: „Hledáte-li mě, nechte ostatní odejít.“ Rychle na něj vložili svatokrádežné ruce, hrubě s ním cloumali a strkali ven z chrámových zdí, jako by ho chtěli zabít nebo odvléci jako vězně, jak později vyznávali. Nedal se však snadno odtrhnout od sloupu a jednoho z rytířů odstrčil se slovy:

„Nedotýkej se mě, Rainalde (rejnolde); ty jsi mi povinen věrností a poslušností; ty, který z hlouposti následuješ své spoluviníky.“

Takový odpor rozčílil toho rytíře k nepříčetnosti. Rozmáchl se mečem proti jeho temeni se slovy:

„Nejsem ti povinen žádnou věrností ani poslušností, která se protiví věrnosti mému pánu králi.“

Svatý mučedník viděl, že hodina, kdy dokončí svůj ubohý pozemský život, je na dosah a že v tom příštím mu Bůh přislíbil korunu nesmrtelnosti. Sklonil svou šíji jako při modlitbě, pozdvihl sepjaté ruce a svěřil sebe a církev Bohu, Panně Marii a svatému mučedníku Divišovi. Sotva jen domluvil, bezbožný rytíř v obavě, aby lid Tomáše nezachránil a on neunikl živý, se na něj náhle vrhl a zranil ho mečem na hlavě, posvátným olejem zasvěcené Bohu. Pisatel těchto slov stál pevně spolu se svatým arcibiskupem a držel ho v náručí, dokud mu meč neuťal ruku, kterou vztáhl proti útočníkovi. Všichni ostatní duchovní a mniši uprchli. Další rána zasáhla hlavu svatého mučedníka, on však zůstal pevný. Až po třetí ráně klesl na kolena a lokty a nabídl se jako živá oběť s tichými slovy:

„Pro jméno Ježíšovo a pro záštitu církve jsem připraven přijmout smrt.“

Pak mu třetí rytíř mečem roztříštil hlavu, zatímco čtvrtý odháněl lidi, kteří se shromažďovali kolem, aby ostatní rytíři mohli dokonat vraždu. Klerik, který přišel spolu s rytíři, pak šlápl na krk svatému knězi a vzácnému mučedníku se slovy:

„Můžeme odsud odejít, páni rytíři; už nevstane.“

Avšak při všem těchto neuvěřitelných věcech prokázal svatý mučedník obdivuhodnou vytrvalost. Jeho ruka ani jeho šat nenaznačovaly, že se staví vrahům na odpor, jak se často stává při lidské slabosti. Když byl napaden, nevydal ze sebe hlásku, výkřik ani povzdech, ani znamení jakékoli bolesti. Stále držel svou hlavu skloněnou před tasenými meči. Zatímco jeho tělo leželo v tratolišti krve na zemi jako při modlitbě, jeho duše vstoupila do Abrahamova lůna. Překonal sám sebe v lásce ke Stvořiteli a v touze po nebeských slastech snadno přetrval veškerou bolest a veškeré zlo, které mu vrazi mohli učinit. Tak neohroženě, oddaně a statečně nabídl sám sebe v oběť. Tak svatý mučedník dokončil svůj boj za záchranu ostatních, aby dědičné tradice a výsady církve byly zachovány.«