Přesně na apríla roku 2020 se mi splnil sen a stala jsem se novinářkou. Právě onoho inkriminovaného 1. 4. jsem totiž nastoupila do zpravodajské redakce Proglasu. Naštěstí mě nechtěli napálit, mysleli to vážně, takže jsem tu dosud. Vzděláním jsem historik se slabostí pro staré dobré Rakousko-Uhersko a také velmi ráda vedu rozhovory s pamětníky, kteří zažili věci, jež si má generace pozdních Husákových dětí nedovede představit. Mou další "cílovkou" jsou lidé bez domova, s nimiž se setkávám nejen na pravidelných službách komunity Sant'Egidio. I oni jsou nedílnou součástí naší společnosti a můžu upřímně říct, že mě kontakty s nimi nedeprimují, ale obrovsky nabíjejí. Hrozně ráda se totiž setkávám se zajímavými osobnostmi a mezi těmito lidmi je jich celá řada!

Když jsem sama, ráda si jen tak v klidu čtu, například noviny, a učím se cizí jazyky. Už z nich mám v hlavě solidní guláš. Ohromně mě baví dozvídat se a poznávat nové věci, takže samozřejmě moc ráda cestuju (hlavně tam, kde jsem ještě nebyla). Proto taky při výletech nerada chodím zpátky stejnou cestou, při tom dost trpím, stejně jako když někam přijdu zbytečně brzy. Mojí nově objevenou vášní je zpěv, nejraději si střihnu hity 60. let, zvlášť Marty Kubišové. Baví mě hrát divadlo, ale v soukromí scény ráda nemám. Divočinu preferuju pouze v přírodě - mým nejoblíbenějším zvířetem je prase divoké.