PAŠIJOVÝ TÝDEN

Ale vraťme se zpět k Pašijovému týdnu, konkrétně ke Škaredé nebo také Sazometné či Smetné středě, která své označení získala podle toho, že se právě tento den vymetaly komíny, hospodyně uklízely a vymetaly pece, někde se v rámci předjarního úklidu dokonce bílily stěny a zdi domů. Označení „škaredá“ vzniklo údajně proto, že se Jidáš mračil na Krista  a v tento den ho také zradil. Podle lidové pověry se proto tento den nikdo nesmí mračit, jinak by mu to mohlo zůstat po celý následující rok.
Existuje ale ještě jedno vysvětlení, proč je tento den označen právě přídomkem „škaredá.“ Charakterizuje prý pocity a výrazy člověka při pověrou doporučovaném předjarním úklidu…
V tento den také končívaly zimní přástky. Ještě než se ale uklidily kolovraty na půdu, upředly hospodyně tzv. pašijové nitě, které pak zašívaly do oděvů. Ty pak měly své nositele chránit před blesky, nemocemi a dokonce i strašidly a zlými duchy.
Další ze zvyků dodržovaných v tento den byl již o poznání příjemnější. Na Škaredou středu bývala bohatší večeře a to proto, aby lidé lépe snášeli následující posty.

Mnohem důležitější byl následující den – Zelený čtvrtek. Podle liturgického kalendáře je dnem radosti i žalu, kdy se připomíná Kristova poslední večeře s učedníky, odchod do Getsemanské zahrady a také Ježíšovo zatčení a odsouzení k smrti.
Název je odvozen zřejmě od zeleného roucha užívaného při bohoslužbách nebo dle pověry, že se toho dne musí jíst pouze zelená strava (špenát, zelí, hrách, jarní bylinky). Také to však mohlo být obráceně a zelenina se jedla právě kvůli tomuto názvu. Ať už je to s názvem a jeho vývojem jakkoli, faktem zůstává, že název má dlouhou tradici doloženou už ve 12. století v Německu.
Vlastní Velikonoce začínaly mší. Při ranním Gloria zazněly naposledy zvony, které záhy “odlétly do Říma“ a zvonění se pak ozvalo až v sobotu večer při oslavě Vzkříšení. (Mnohde se při čtvrtečním zvonění dodržoval zvyk cinkat drobnými penízky, které se pak lidí měly držet po celý rok.) Až do sobotního večera  nahrazovalo zvuky zvonů řehtání a klapání, ke kterému se používaly dřevěné řehtačky a klapačky, od malých ručních až po velké trakaře. Byl to úkol především pro mládež, která se shromáždila u kostela, kaple či zvoničky a pod vedením nejstaršího z nich – zvaného kaprál, generál nebo dokonce pán, vyrazila na obchůzku. Obchůzky se konaly ráno, v poledne a večer a to až do soboty, kdy se opět rozezněl hlas zvonů. (Na Vizovicku zvony přímo svazovali, aby nějakého nezbedu nenapadlo je zkusit rozhoupat J) Děti dostávaly během cesty nejrůznější drobnosti - nejčastěji speciální pečivo – tzv. jidáše namazané medem a později také drobné peníze.
Do rámusu hrkaček a klapaček se mnohdy nesly modlitby, vyslovovala se tajná přání, ale výjimkou nebyly ani nejrůznější říkačky typu: „Jidáše honíme, klekání zvoníme, přitom se modlíme…“ Toto, tak zvané honění Jidáše, bylo někde součástí obchůzky, jinde se odehrávalo přímo u kostela - např. ve východních a západních Čechách. Dle názoru historiografa Čeňka Zíbrta navazuje tato dětská zábava honění Jidáše na nejstarší Velikonoční církevní hry.  
         Také na Zelený čtvrtek dodržovali naši předkové nejrůznější zvyky a pověry, které souvisely s rituálem ozdravení těla. Vstávalo se velmi brzy, následovala společná modlitba  a poté mytí rosou, což mělo zabránit nemocem.  Voda měla velký význam v průběhu celých Velikonoc, podobně jako Země, kterou lidé prosili, aby přijala jejich bolesti (jen tak pro zajímavost, jednalo se velmi často o bolesti zubů. Prosby se samozřejmě netýkaly pouze lidí, ale také domácích zvířat. 
         Další úkony se týkaly očisty stavení. Hospodně musely ráno zamést a smetí pak spálit, odnést za vesnici nebo alespoň vyhodit za plot - a to proto, aby se v domě nedržely myši, blechy a další jim podobní příliš nevítaní tvorové. Hospodář pak večer po západu slunce vykropil celý dům svěcenou vodou z nového hrníčku a použil k tomu věchýtek slámy, aby tak zahnal čarodějnice a zlé duchy. Takovéto nejrůznější rituály se jen s drobnými krajovými rozdíly udržovaly po dlouhá léta.
Důležitou součástí Zeleného čtvrtku bylo také jídlo. Teprve v tento den se ve většině domácností dostala na stůl starodávná obřadní jídla. Především to bylo opět pečivo. Typičtí byli, už výše zmiňovaní Jidáši různých tvarů namazaní medem. Ten  měl sám o sobě také velký význam. Nesměl být ovšem kupovaný, nýbrž darovaný! Pečivo jím namazané mělo chránit před uštknutím a žihadly. V Orlických horách házeli dokonce chléb s medem do studny, což mělo zaručit dostatek vody po celý následující rok,  jinde jím krmili dobytek.
Na stole nechyběla ani velikonoční nebo jarní polévka s množstvím zeleniny a bylinek. Kromě klasické, a do dnes hojně používané petrželky a pažitky, se velké oblibě těšily kopřivy a popenec, jemuž se přičítala čarovná moc. Dále se doporučoval špenát či zelí, lebeda či řebříček. Do bylinkové polévky se přidávaly lístky pampelišky, chudobky či fialky. K velikonočním jídlům tohoto dne patřila také sladká kaše s medem. Někde se podávala jako oběd a byla také tradičně považována za jídlo chudých, kteří ji dostávali na Zelený čtvrtek od své vrchnosti. Tento staletí dodržovaný zvyk, zrušil až na konci 18. století Josef II. 
 
Velký pátek je dnem smutku, mnohdy byl také považován za nejtišší den v roce. Nekonají se mše, nezvoní zvony, nehrají varhany. V kostelích se zdobí Boží hroby květinami a svíčkami. Odpolední bohoslužby připomínají památku umučení Ježíše Krista, čtou se pašije, odhaluje a uctívá se Svatý kříž, což je velmi starý obřad, převzatý z jeruzalémské liturgie.
Velký pátek je hned po Štědrém večeru nejbohatším dnem co se týče nejrůznějších zvyků a pověr.  Nejvíce z nich se vztahuje k  očistě těla a domovů od nečistých sil a nemocí. Aby byly co možná nejúčinnější, bylo zapotřebí je provádět před východem slunce. První vstávala hospodyně, která vyšla ven ze stavení a pomodlila se za zdraví své rodiny. Poté se vrátila zpět domů, probudila děti, které se rovněž pomodlily. Pokud byla někde v blízkosti voda - potok nebo řeka, bylo velmi vhodné ji v tento den využít, samozřejmě nejlépe před svítáním. Omývání mělo působit proti nemocem, právě tak byla voda blahodárná pro dobytek a pro očistu domácnosti. Největší silou se vyznačovala proudící voda v místě soutoku několika pramenů nebo voda, která protekla mlýnským náhonem. Některými lidmi pak byla považována přímo za živou vodu, musela však být nabrána před svítáním a při celém rituálu se nesmělo mluvit. Velkopáteční voda má prý také velmi významné kosmetické účinky a působí na krásu.
Z okolí Velkého Meziříčí pochází jedna ze zajímavých léčebných pověr. Koho často bolely zuby, měl si kleknout za úsvitu u potoka, pomodlit se pět Otčenášů a po každém si pročísnout vlasy hřebenem, výsledek je prý zaručen…
V okolí Nového Města na Moravě se lidé myli pokud možno sněhem, který pak pohazovali po stavení, aby byli nejenom zdraví, ale aby se jejich obydlí vyhnuly blechy a veškerý obtížný hmyz.
Pátek byl dnem mnoha zákazů, nepracovalo se v hospodářství ani na polích. Nesmělo se hýbat se zemí, ve které odpočíval umučený Ježíš Kristus. V mnoha krajích se hospodyně bály i zametat nebo prát. Nesmělo se také nic půjčovat. Oblíbené byly v tento den naopak magické úkony k vyhánění krtků z pole.
Co se týče jídla, držel se většinou přísný půst, dospělí dopoledne nejedli a v poledne nosily hospodyně na stůl nemastné a neslané vařené kroupy nebo hustou bramborovou polévku. V okolí Velkého Meziříčí se nesměl na stole objevit hrách, dělaly by se z něj prý vředy.
S vírou v zázračnou sílu země lidé věřili, že se v tento den otevírají ukryté poklady, označují se světélkující nebo jinou září vycházející ze skal a zřícenin. (viz. Karel Jaromír Erben: Kytice – Poklad). Mládež se proto velmi často vydávala na místa, o kterých se tradovalo, že jsou zde poklady skryté. Podle jedné z pověstí se v tento den otevírá také bájná česká hora Blaník s ukrytými rytíři.
 
Literatura:

Toufar, Pavel: Český rok na vsi a ve městě.
Vonrušková, Alena: České zvyky  a obyčeje.