Myšlenka na den
Uvědomila jsem si to na jedné domácí skupince mladých slečen. Všechny to byly křesťanky, většina z nich ještě studovala na střední nebo v prvních ročnících vysoké školy. Je samozřejmé, že hlavními jejich konverzačními tématy byly vztahy a škola. Poprvé mi to cinklo, když se bavily o nejnovějších technikách používání taháků při zkoušení. Taháky? Jak to? Nechtěla jsem je hned kárat, tak jsem mlčela. Po druhé mi to ale už nedalo. Holky si totiž vyprávěly o vypracovávání otázek ke zkouškám. Od koho to zkopírují, nebo kde to vezmou. Vůbec neuvažovaly o tom, že by se třeba namáhaly otázky samy zpracovat. Zeptala jsem se, jestli by uměly definovat poctivost. Zaraženě na mě koukaly a pak mi podaly vysvětlení, jakože škola přece ještě není doopravdy, to ještě není ten život, který by měly brát vážně.
Nesouhlasila jsem s nimi. Jejich důvody mi přišly naprosto nepřesvědčivé. Vždyť škola už je doopravdy. Není to nějaký nácvik na život, který přijde někdy později. Ty podstatné věci nebývají nikdy jen tak na zkoušku. Jakmile se s nimi seznámíme, už navždy jsou pro nás doopravdy. Myslím, že proto Bůh říká to známé přirovnání o člověku, který byl věrný v malých věcech, a proto byl povýšen a bylo mu přidáno na zodpovědnosti i autoritě, protože se právem čekalo, že bude věrný i v těch velkých a závažných věcech. Jaké návyky člověk získá nebo lépe, jaké si vytvoří během školy, takové už později bude těžko měnit. Copak z roku na rok vyměníte životní hodnoty a celé uvažování? Přijdete do práce a tam najednou budete poctivě pracovat, když jste to předtím nikdy nezkusili? Ach ne, nebudete, protože vám to vždycky prošlo nepoctivě.
Pokud jste dali život Kristu, přijali jste jeho normy. Týkají se chování, práce, studia, celého života. Už od toho okamžiku je potřeba brát život vážně se všemi jeho aspekty. Jiný mít nebudeme. Jiné doopravdy nepřijde.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
