Vzpomínání P. Ericha Pepříka
Kněz, který se narodil za "první republiky", část druhé světové války strávil jako totálně nasazený v Berlíně, pak jako havíř na Ostravsku, více než 40 let v duchovenském stavu prožíval období totality a po sametové revoluci se stal generálním vikářem olomouckého arcibiskupa a kancléřem a notářem Arcibiskupství olomouckého, bude o svém životě vyprávět v pořadu Studia Radim na Štědrý den roku 2009 od 9.30 v cyklu Vítejte, senioři! Jeho vyprávění proložené adventními zpěvy v podání Scholy Týnského chrámu v Praze bude po odvysílání dostupné k poslechu v archivu našeho webu.
P. Erich Pepřík
se narodil 25. 11. 1922 v Ostravě. Studoval Arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a bohosloví v Olomouci, za 2. světové války na přelomu let 1942–1943 byl totálně nasazen v Berlíně.
Vysvěcen na kněze byl na svátek sv. Cyrila a Metoděje v roce 1946. Jeho první kaplanskou farností byly Otrokovice.
Léta 1951–1954 prožil u PTP, pak se stal kaplanem ve Štípě a administrátorem v Trnavě u Zlína, v Dubicku, Třeštině, na Horní Bečvě (1975–1981), ve Vsetíně a Liptále (1981–1989), od roku 1982 byl vsetínským děkanem.
Od roku 1989 žil v Olomouci, kde se stal generálním vikářem olomouckého arcibiskupa Františka Vaňáka, olomouckým děkanem, pak kancléřem Arcibiskupství olomouckého, generálním vikářem arcibiskupa Jana Graubnera a od roku 1998 notářem Arcibiskupství olomouckého.
Je kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Václava v Olomouci a čestným kanovníkem Kolegiální kapituly u sv. Mořice v Kroměříži.
Svůj "kněžský důchod" prožívá od léta roku 2009 v Kroměříži, v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže.
V roce 1999 vyšla jeho kniha Neboj se a pojď! o jeho životní cestě, kněžském povolání i aktuálních otázkách dneška.
Ukázky z knihy Neboj se a pojď! P. Ericha Pepříka
"Někdy slyším, že kněz o manželství mluvit nemá, protože to nezná. Jenomže kněz má nebo měl tatínka a maminku, ví o manželství svých sourozenců, ví, jak se v manželství žije.
Slýchávám také, že to učení Pána Ježíše je sice pěkné, ale že dnes se tak už nežije. Že se tak nežije, to může být pravda. Je třeba se modlit, o Boží pomoc. I zde platí slovo Páně: 'Beze mne nemůžete dělat nic.' (Jan 15,5)
Rád si vybavuju náhodné setkání s jedním pánem (...), řekl: 'My jsme s manželkou spolu sedmnáct let a my se vám máme čím dál tím více rádi.' Jistě je třeba se stále sebevýchovou zdokonalovat, aby se manželé vzájemně neomrzeli a nezevšedněli, nýbrž si stále byli sváteční." (s. 154)
"Dobrá farnost se pozná ne podle počtu svatých přijímání, ale podle toho, zda lidé umí něco udělat pro svého kněze." (s. 146)
"Měl jsem v dětství knížečku modliteb připravujících na svaté přijímání. Jedna dětská modlitbička mi utkvívá v paměti doposud:
Děťátko, Ježíšku, přijď ke mně!
Hodné dítko učiň ze mě.
Srdce moje maličké – nikoho tam nepustím,
jen Tebe, Ježíšku.
Přijď a posvěť moji dušičku!
Svatá Maria Panno, vlož do mého srdce Ježíška, jako jsi jej dala do náruče pastýřům a svatým králům v Betlémě. Řekni mu, že jsem ctitelem Tvým – a pohlédne na mě tím milostivěji a spojí se se mnou tím úžeji, jakmile nyní ke mně zavítá.
Je to dětská modlitbička. Teologové a češtináři by k ní mohli mít poznámky. Ale neshledávám, že by byla nesrozumitelná nebo věroučně vadná. Pánu Bohu stačí napohled jen maličkost, aby v nás vzbudil velkou lásku. Já se k té dětské modlitbě často a rád vracím. A nestydím se za ni. Jak Pán Ježíš smýšlel o dětské upřímnosti, je nám známo. 'Jestliže nebudete jako děti, jistě nevejdete do nebeského království.' (Mt 18,3)" (s. 169–170)
