Renata  Skalošová

Jako Bělunková začínala v pořadu Čteme z křesťanských periodik. Později moderovala – především ráno, spolupracovala na týdenících Do života a Noční cukrárna, vytvářela zvukové upoutávky. Podílela se i na celkové tvorbě dramaturgie programu.

V Proglasu jsem se pohybovala přes deset let a ta doba, kdy už jsem mimo jeho studia a kanceláře, nějak nevyhnutelně narůstá. Žiju v jiném městě, vystřídala jsem dvě zaměstnání a nyní jsem především manželkou, maminkou a hospodyní, i když občas odbíhám za prací s lidmi a jejich slovy, protože to je můj životní směr.
Když se ale řekne rádio (takhle jsme si s přáteli dlouho povídali jen o Proglasu) a Brno, zastaví se mi na chvíli srdce. Anebo poskočí? Měla jsem to štěstí, že jsem se na brněnské Barvičově ulici ocitla v adventu 1995, těsně před začátkem vysílání. Šla jsem tedy cestou hadr   – koště – text psaný v ruce (a posléze na psacím stroji) – mikrofon – živé vysílání – text psaný na počítači – program moderovaný ve dvou atd. atd. Papíry popsané scénáři od drobných příspěvků po velké pořady by vydaly na mnoho krabic, záznamů rozhovorů s hosty (například na cédéčkách) by jistě taky byla pěkná hromádka. A kolegové-kamarádi z úplně prvních i dalších let vysílání? Byla to smršť nápadů, spousta společné krásné práce a zážitků i mimo rozhlasové prostředí. Víte, my jsme spolu koukali na filmy, nakupovali, vařili špagety, tancovali, jezdili na výlety… Teď už jsme povětšinou usazení lidé středního věku se závazky, povinnostmi a odpovědností a Bohu díky za to. Protože všechno má svůj pravý čas – na to myslívám. Jako matka dvou malých dětí se samozřejmě daleko více dotýkám země než tenkrát coby mladá redaktorka a moderátorka (s hlavou v oblacích). A víc než dřív si uvědomuji, že mě naplňuje pocit štěstí, když se mi daří žít v rovnováze: ve střídání práce a odpočinku, řádu a zmatku, vzruchu a poklidu. Hledám tu rovnováhu každý den.