Jana Kuklová

Nejlepší asi bude, když vám o mně něco řekne, moje vodící fenka Safi. Takže… Předávám slovo…

"Jsem krásná černá labradoodlice. To znamená, že můj táta byl pudl a po mamince jsem z půlky Labrador. Kromě toho, že vodím paničku každý den do práce, tak si také hrozně ráda hraji s s pískacími balónky a koušu klacky všeho druhu.

Ehm… Pardon, nějak jsem se zapomněla… Já mám vlastně mluvit o paničce, že.

Takže panička… Když jsem se k ní před šesti roky nastěhovala, tak mně trochu rozmazlila. To víte, byla jsem její první vodící pes, tak si nevšimla, jak si ji omotávám kolem packy. Takže jsem si rychle zvykla na pravidelné házení balónku, vyžadovala jsem jen ty nejluxusnější pamlsky a přesvědčila jsem ji, že ničit plyšáky je naprosto normální.

Ale víte co, já si myslím, že za to, co jsem za těch šest let s paničkou prožila, si to hýčkání víc než zasloužím…

Ze začátku to byla docela pohoda… Když jsem se přistěhovala, panička právě studovala doktorské na religionistice. Jestli jsem to z toho, co vyprávěla kamarádkám, zatím co já jsem pochrupkávala pod kavárenským stolkem, správně pochopila, tak ji to moc nebavilo. Byla z toho docela smutná, protože před tím ji studium religionistiky moc bavilo. Ale to doktorské, že prý to bylo příliš odtržené od skutečného světa a neviděla v tom smysl.

A potom to přišlo… Kromě paničky mám také pánečka. Toho teda nikam nevodím, protože ten, i když má brýle, všude trefí sám. Na rozdíl od paničky je s ním ale mnohem větší legrace. Balónky umí házet mnohem dál než panička a taky se se mnou umí v lese líp přetahovat o klacky. Jenomže to, co jednou vymyslel, moc sranda nebyla…

Prý, že si našel práci v Anglii a my tři se tam na nějaký čas odstěhujeme.

No, o Anglii bych vám mohla napsat celou knihu. Ale zkusím to vzít stručně…

Tak nejdřív jsme několik dní pořád jenom jezdili autem a nikde nám nechtěli pronajmout byt, protože jsem Prý zvíře. No chápete to? Já přece nejsem zvíře! Já jsem SAFI!

Nakonec to ale dobře dopadlo a my jsme začali bydlet u jednoho anglického rybníka. To vám teda povím, to bylo to nejlepší bydlení, co jsem si mohla přát. Každý den jsem proháněla anglické veverky a králíky. Občas jsem vystrašila i nějaké ty divoké husy. Jen labutí, jak na mě tak zle syčely, jsem se docela bála.

Jenomže moji pánečci byli přesvědčeni, že jsme v Anglii ne proto, abychom chytali veverky, ale abychom cestovali. Takže jsme každý víkend vyráželi na výlety.

Kdybyste jen věděli, co já jsem všechno za ty dva roky cestování po Velké Británii zažila… Plavila jsem se na plachetnici i trajektem, v Toweru jsem se projela kolem korunovačních klenotů, koupala jsem se v moři i v bažinách, byla jsem v palírně whisky, běhala jsem po útesech a jednou jsem dokonce tak vystrašila stádo krav, že to panička s pánečkem málem nepřežili.

Byly to teda pořádně hektické dva roky. Hlavně proto, že jsem téměř každý měsíc lítala s paničkou do Brna.

My jsme totiž už zase studovaly. Tentokrát to byla  žurnalistika. Studovala teda hlavně panička, ale já jsem se tvářila minimálně hodně vzdělaně.

Pokud jde o to lítání, tak vám musím prozradit, že to vůbec není taková hrůza, jak by se mohlo zdát. Panička se teda bojí hodně, ale já vůbec ne. Já jsem si užívala tu pozornost. Občas se na mě totiž během letu přišel podívat i kapitán…

No a po dvou letech, kdy paničce byla v Anglii už taková zima, že to nemohla vydržet, jsme se vrátili zpět do Brna. Tady bydlíme v krásném bytě ve Slatině, kde je, to musím přiznat i já, mnohem větší teplo. Hlavně v zimě, když si můžeme zatopit.

Pravda, není tady tolik veverek a k rybníku to máme taky o dost dál, ale zase jsem ráda, že chodíme do Proglasu. Hlavně kolem oběda je to tam největší zábava. Ta vůně, co se line z kuchyňky… No co vám budu vyprávět… Raději to tam jdu zase omrknout, aby mně tam něco dobrého neuteklo…"