Glosa kardinála Duky k postní době

Ve vysílání zazněla v sobotu 13. března 2016.

Vážení posluchači Radia Proglas, milí přátelé.
 
            Tak jsme opět uplynulou Popeleční středou vstoupili do období čtyřicetidenního půstu, do dnů, kdy se chceme více soustředit na duchovní věci a připravit se na Velikonoce. Ty jsou těmi největšími svátky církevního roku, protože přinášejí připomínku Kristovy oběti za každého z nás, ale také jeho slavného Vzkříšení, ve kterém zvítězil nad smrtí.
            Kdybychom měli vysvětlit svému okolí, proč právě 40 dní před Velikonocemi je doba postní, proč užíváme v liturgii fialovou barvu, proč půst  a odříkání je tou pravou přípravou na Velikonoce, jistě by nás napadla řada vysvětlení. Dovedli bychom připomenout, že se nejedná o samoúčelný půst od masa, nebo snad dokonce nějaké dietní opatření po zimním vykrmovacím období, ale že půstem vytváříme větší prostor ve svém srdci pro záležitosti duchovní. Není to tedy jen o absenci masa v jídelníčku, ale o odříkání si různých běžných potěšení, jako jsou zábavy, sledování televize a podobně, abychom mohli věnovat čas a myšlenky a mnohdy také ušetřené prostředky potřebným, svým bližním a Bohu. Určitě bychom dokázali připomenout i to, že Popeleční středě předchází masopust, tedy karneval, který v překladu znamená „dát vale masu“. Nejspíš bychom si vzpomenuli na Ježíšův čtyřicetidenní pobyt na poušti, při kterém odolal pokušením a ďábelským nabídkám. Kněží nám v kázáních na toto téma ukazují, že nás může svazovat nejen hmotný majetek, ale i touha po kariéře, uznání, naše ješitnost a pýcha. To všechno bychom tedy dovedli vysvětlit tomu, kdo stojí o zamyšlení  nad postní dobou.
            Kdyby se nás ale takový člověk zeptal, jak my sami tuto přípravnou dobu prožíváme, museli bychom často s hanbou pravdivě přiznat, že máme jako obvykle velká předsevzetí, ale na Velikonoce si řekneme, že jsme zase leccos zanedbali. Proč tedy naše dobré úmysly o tom, že nebudeme jíst sladké, kouřit, pít alkohol a dělat dobré skutky tak často selhávají?
            Myslím, že jsme trochu podlehli soudobé mentalitě výkonnosti. Pleteme si půst s dietou, domníváme se, že vlastním úsilím a cvičením dosáhneme i v duchovní oblasti nějakého pokroku. Jenže se nám to moc nedaří. Zapomínáme totiž většinou na jednu klíčovou otázku: v čím jménu se snažíme? Apoštol Pavel připomíná, že všechno dobré, pozoruhodné a chvályhodné dělá ne on, ale Ježíš v něm, jeho prostřednictvím. Čím více se dovedeme pokořit, zmenšit svoje ego, své sobectví, tím více v nás roste Bůh. Nejsme to my, komu se něco daří, ale je to Ježíš v nás, který nás pozval, abychom se snažili v jeho jméně, abychom s ním spolupracovali a byli jeho přáteli.
            Zkusme proto, namísto sebetrýznivého odříkání, po kterém s námi naši bližní nemohou vydržet, použít tuto druhou cestu. Nechme Ježíše, ať nás vede, ať v nás působí. Jen větší láska k Bohu, více místa pro něj v našem srdci dokáže na okraj z našeho života vytěsnit to špatné.
            Kéž tedy konáme skutky milosrdenství ne proto, že se to má, ne proto, abychom předvedli svou duchovní dokonalost, ale jako spolupracovníci a služebníci Toho, který nás zve na cestu spásy.

Pro Radio Proglas Dominik Duka