Myšlenka na den

Včera přišla do mého knihkupectví jedna sympatická paní, která u mne občas něco koupí a musí bydlet někde tady v okolí, protože se docela často potkáváme na ulici. Má dvě dospívající dcery a já si všímám, jaké z nich rostou krasavice. Dlouho si vybírala nějaké přání k narozeninám a pak při odchodu mi sdělila, že asi tak před sedmnácti lety jsem jí řekla něco, na co do smrti nezapomene. Překvapeně jsem ji vyzvala, aby mi to připomněla.

Vyprávěla mi, že tehdy měla skoro roční první dítě a že celý ten rok skoro nespala. Její děťátko mělo obrácený režim. Prý se ploužila s kočárkem po ulici a vjela do mého obchodu, aby tu pořídila nějaký dárek. Cítila se zcela vyčerpaná a postěžovala si mi, že takhle si to mateřství nepředstavovala. Já jsem prý ji povzbudila, že už to nemůže dlouho trvat a ať prý důvěřuje, že to mimino taky vyroste. Zdůraznila jsem prý, aby si toto obtížné období vychutnávala, protože už to nikdy nebude stejné. Ona si prý až o něco později uvědomila, jakou pravdu jsem jí řekla. Nikdy by bez této zkušenosti tak neoceňovala své druhé mateřství a vůbec celý svůj další život. „Byla jsem vám tak vděčná, že jste mě povzbudila. Vážně jsem si myslela, že už to tak bude napořád, že to nespavé mimino nikdy nevyroste,“ usmívala se na mne. „Víte, ono to platí i pro jiné věci. Někdy to člověku připadá těžké a zdá se, že to nikdy neskončí. Ale pak najednou se to změní, ani nevíte jak a život je zase snadný a hezký. Bez těžkého období by si ale toho dobrého člověk tak nevážil. To jste tehdy pro mne měla úplně prorocké slovo. Nikdy na to nezapomenu. A kdykoli vás někde na ulici potkám, vždycky si to připomenu. Tak vám za to děkuju.“

Odešla a já jsem zůstala stát za pultem v takovém milém dojetí. Rozsévání důvěry a povzbuzení se vážně vyplatí.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.