Myšlenka na den

„Mami, nesu ti ty řízky!“ hlásila dceruška ve dveřích. Mé srdce zaplesalo. Mňam. Řízky miluju. Sice jsem si nepamatovala, že bychom se domlouvaly, že pro mne připraví nějaké jídlo, ale co se dá dělat. Má paměť už není, co bývala. Každopádně je to takhle v pondělí po ránu milé překvapení. Vzala jsem si tašku, kterou mi podávala, a nesla ji do kuchyně. „Jdeš do práce?“ ptala se mne z předsíně, „Můžeme jít spolu. Já jdu do kanceláře,budeme mít společnou cestu.“ „Jasně, jen uložím ty řízky a můžeme vyrazit,“ volala jsem na ni zpátky do předsíně.

Rozevřela jsem tašku a uvnitř byly rostliny. „To jsou ty kopřivy, co jsem ti slíbila a tady ještě čerstvý řízek něčeho, co nevím, jak se jmenuje,“ komentovala moje dcera svůj dar. „Aha,“ hlesla jsem a moc jsem se snažila, aby to nevyznělo zklamaně. Na tyhle řízky jsem se pamatovala. Včera jsme o nich spolu mluvily. Zakořeněné africké kopřivy jsem si chtěl zasadit do velkých květináčů na balkoně, protože tam budou mít hodně sluníčka. „To jsi hodná, že na mne nezapomněla,“ pochválila jsem dceru. „Já si to večer, až přijdu z práce, zasadím,“ plánovala jsem už normálním hlasem. „Chtěla jsi tyhle kopřivy, ne?“ ujišťovala se Anička, protože před ní člověk neutají ani nejmenší záchvěv hlasu. Kývala jsem hlavou, že ano, že to jsou přesně ty květiny, které jsem si od ní přála, ale pak jsem se rozhodla být úplně upřímná. Důvěřuju své dceři natolik, že jsem si jistá, že mě pochopí. „Víš, chvilku jsem si myslela, že mi neseš smažené řízky,“ přiznala jsem divný tón svého hlasu. Obě jsme se rozesmály. „Tak já ti někdy příště přinesu pořádný řízek,“ chechtala se Anička té představě, jak mamince nese v pondělí ráno cestou do práce smažený řízek. Ulevilo se mi, že to bere tak zlehka a byla mi o to milejší, že se mému chvilkovému zklamání můžeme společně zasmát. Myslím, že to mohl být další kamínek ve stavbě naší vzájemné důvěry.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.