Myšlenka na den

Dnes jsem ráno nedokázala v klidu usednout ke stolu, abych se modlila. Cítila jsem nějaký neklid, ačkoli všechno bylo jako jindy. Co s tím? Nemělo by cenu se přinutit? Vůbec se mi nechtělo se nutit k sezení. Hodila jsem na sebe domácí šaty a kabát, obula si boty a vyrazila jsem ven. Snad mě nikdo nepotká, normálně ven nenalíčená nechodím. Vyšla jsem před dům a chvilku jsem se rozmýšlela, kam zamířit. Kolik mám času? Odhadla jsem si, že asi tak hodinu. To je víc než dost. Rychlou chůzí jsem se pustila k nejbližšímu parku.

Vzduch byl chladný, byla bych unesla čepici i rukavice, ale vracet jsem se nechtěla. Půjdu rychle a zahřeju se. Když jsem ustálila rytmus chůze a dechu, zeptala jsem se: Co to má znamenat, Bože? Ranní procházka v téhle zimě? Neříkal nic, ale mně bylo dobře. Možná se lišácky pousmál. Nemodlila jsem se za nic konkrétního, jen jsem ho tak trochu ujišťovala, že ho mám ráda, že se mi líbí, jak vede můj život a kdyby náhodou chtěl něco jinak, ať je jenom se mnou trpělivý, protože dobře ví, jak jsem nechápavá. Pak jsem samozřejmě oceňovala, jak krásně dělá to jaro, protože když jde člověk parkem a mluví přitom s Bohem, musí se k tomu tématu nevyhnutelně dostat.

Rázovala jsem po venku něco přes půl hodiny. Bylo to skvělé. Vůbec mi nebyla zima, cítila jsem se svěží a silná a měla jsem obrovský hlad na snídani. Když jsem se vracela domů, tak na stejném místě, kde jsem položila tu úvodní otázku, mě napadla odpověď. Chtěl jsem se s tebou projít.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.