Myšlenka na den
Dřív jsem brala setkávání jako něco úplně normálního a běžného. Nepovažovala jsem to za zvláštní hodnotu. Pak přišla pandemie a její omezení, izolace a karanténa. Spousta setkání probíhala virtuálně a mávali jsme si z monitoru do monitoru. Pusy jsme si posílali jako grafický obrázek, stejně tak objetí. Netušila jsem, jak moc mi to bude chybět.
Já se ráda objímám. Věřím tomu, že člověk potřebuje k dobrému duševnímu zdraví čtyři objetí denně. Nevím, kdo to tak spočítal, ani netuším, jestli je to pravda. Někde jsem to četla. Ale držím se toho a objímám, když to jen jde. Stejně tak s úsměvem. Když není vidět pusa, něco strašně důležitého chybí. Ty povinné roušky mi byly tak protivné!
Stýskalo se mi po kamarádkách, po jejich švitoření, po jejich smíchu, a dokonce i po jejich vůni. Tu internet nepřenese. Při virtuálních setkáních jsme většinou pěkně disciplinovaně mluvily jedna po druhé, aby všechny slyšely. To bylo tak nepřirozené! Nikdy to takhle doopravdy není. Často mluvíme jedna přes druhou, chichotáme se, jsme lehce neukázněné, můžeme se jedna druhé dotknout, podat si kapesník nebo dolít čaj. Vidíme na svých přítelkyních, jak se cítí, prožíváme, jak jsou opravdové, jak jsou živé. Nikdy bych to už nechtěla zažít. Opravdová setkání jsou tak vzácná. Není to nic běžného, jenže člověk to nezjistí, dokud o ně nepřijde.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
