Myšlenka na den

Jsou věty, které mi uvíznou v paměti, aniž bych o to jakkoli usilovala. A jsou jiné věty, které jsem si strašně chtěla zapamatovat, ale nikdy se mi to na delší dobu nepodařilo. Třeba ta Pythagorova. Ovšem věty o lásce, ty mi utkvívají tak nějak samovolně.

Nevím, opravdu nevím, kde jsem vzala tu větu o růstu lásky vyznáváním. Byly doby, kdy jsem pochybovala o její pravdivosti. Co kdyby mi někdo o lásce lhal? Jak to ověřovat? Jenže když jsem se soustředila spíš sama na sebe, protože sebe ověřovat mohu, zjistila jsem, že je to fakt pravda. Člověk, kterého se rozhodnu mít ráda, mě zajímá. Přemýšlím o něm z hlediska toho, co by mohl potřebovat. Co ho asi bolí nebo co ho těší. Jeho chyby mi připadají nepodstatné, jeho klady ohromné. Modlím se za něj. Když na někoho často myslíte s láskou, nebo s takovým postojem, jaký si představujete, že by láska zaujala, fakt ho máte rádi.

Jak se láska vyznává? Podle teorie jazyků lásky se tak děje vyznáními slovy, skutky, doteky, časem nebo dárky. Kterýkoli je možné použít. Nejlépe kombinací všech. Komu dávám dárky, věnuju svůj čas, koho se láskyplně dotýkám, pro koho mám chuť něco udělat nebo komu říkám, že ho mám ráda, toho asi fakt doopravdy miluju. A tím se dostávám ke druhé větě o lásce, kterou si neustále pamatuju (a připomínám): Kdo se chová, jako by miloval, ten miluje.

Je dobré to dělat.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.