Myšlenka na den
Náš dům není zas tak velký. Žije v něm šestnáct domácností, v nichž některé tvoří jen jeden a většinou dva lidé. Není to moc, ale taky to není úplně málo. Když se například máme všichni na něčem shodnout, bývá těch názorů až moc.
Koncem léta děláváme táborák pro celý dům. Dvě rodiny jsme se jednoho léta dohodly, že by bylo hezké spolu na naší společné zahradě chvíli posedět a trochu lépe se poznat. Doufali jsme, že by takové setkání mohlo pozdvihnout na duchu babičky, které moc dobrodružných zážitků nemají a jejich společenský život také není žádná sláva. Holčičky namalovaly krásný plakát s pozváním na piknik s táborákem, nasbírali jsme dřevo (to byste nevěřili, co se v centru města válí po trávnících parků upadlých suchých větví), koupili špekáčky, chleba, nějaké to pivo a víno a moc se těšili. Toho odpoledne jsme všechny lavičky, co je na zahradě máme, snesli k ohništi a zútulnili je pestrými polštářky. Na stolečky jsme vyrovnali všechno to jídlo a papírové kelímky. Někdo přinesl džbán s vodou, ve které plavaly lístky máty a plátky citronu, někdo jiný přispěl slaným sýrovým koláčem. Ani nevím, kdo položil na stůl velký talíř s nakrájenou zeleninou. Chvíli po páté jsme slavnostně zapálili oheň na velkém litinovém ohništi na nožkách. Lidi se pomalu scházeli. Nesměle se přibližovali, rozpačitě zdravili, většinou říkali, že se zdrží jen na chvilku. Úplně dojemná byla jedna starší dáma z horního patra. Přinesla sáček arašídových křupek a v rozpacích se omlouvala, že neví, jestli je to vhodné, že ale ještě nikdy nebyla na pikniku, a tak tedy neví, co by měla přinést. Všichni jsme jásali, že to je velmi vhodné, že přesně to se na náš piknik dobře hodí. Nikdo nemohl být na pochybách o pravdivosti našich slov, protože jen co jsme sáček otevřeli, zmizel jeho obsah v žaludcích dětí bleskovou rychlostí.
Pak jsme opékali špekáčky a každý si aspoň jeden ze zdvořilosti dal. Taky se nalévalo pivo a víno. Samozřejmě, že se dámy upejpaly a chtěly každá jen trošičku, ale po několika trošičkách jedna z nejstarších obyvatelek domu, babička, které osmdesát už před pár lety bylo, zpívala Kaťušu na celý vnitroblok. Někdo se zdržel skutečně jen chvilku, tak na jeden špekáček, což vzhledem k tomu, že zběžný pozdrav na chodbě domu trvá jen pár vteřin, bylo i tak docela dlouho. Někdo vydržel až do tmy. Nepřišli všichni, možná nemohli, možná se neodvážili, možná se jim nechtělo. Nevadí. I tak to byl skvělý nápad.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
