Poselství papeže Františka pro slavení světových dnů modliteb za péči o stvoření 2024

POSELSTVÍ PAPEŽE FRANTIŠKA PRO SLAVENÍ SVĚTOVÝCH DNŮ MODLITEB ZA PÉČI O STVOŘENÍ
 

(1. září 2024 a dále do 4. října 2024)

Doufej a jednej v souladu se stvořením

Drazí bratři a sestry,

„Doufej a jednej v souladu se stvořením“ je tématem Dne modliteb za péči o stvoření, který se slaví 1. září. Odkazuje na list svatého Pavla Římanům 8: apoštol objasňuje, co znamená žít podle Ducha, a zaměřuje se na zaručenou naději ve spásu skrze víru, která znamená nový život v Kristu.

1. Začněme tedy jednoduchou otázkou, na kterou však nemusí být jednoznačná odpověď: Jestliže jsme skutečně věřící, jakým způsobem jsme přišli k víře? Není to ani tak proto, že „věříme“ v něco transcendentního, co náš rozum nemůže pochopit, v nedosažitelné tajemství vzdáleného a neznámého, neviditelného a nepojmenovatelného Boha. Svatý Pavel by řekl, že je to spíše proto, že v nás přebývá Duch Svatý. Ano, jsme věřící, protože samotná Boží láska „je nám vylita do srdce“. Proto je nyní Duch skutečně zárukou našeho dědictví a pobízí nás, abychom vždy usilovali o věčná dobra podle plnosti Ježíšova krásného a dobrého lidství. Duch činí věřící tvořivými, proaktivními v lásce. Uvádí je na velkou cestu duchovní svobody, která však není ušetřena boje mezi logikou světa a logikou Ducha, jejichž plody jsou navzájem protikladné. Jak víme, prvním plodem Ducha a souhrnem všech ostatních je láska. Věřící, vedeni Duchem Svatým, jsou tedy Božími dětmi a mohou se k Bohu obracet oslovením „Abba, Otče“, stejně jako Ježíš; se svobodou těch, kteří už nepodléhají strachu ze smrti, protože Ježíš vstal z mrtvých. Zde je velká naděje: Boží láska zvítězila, vítězí vždy a zvítězí opět. Pro nového člověka, který žije v Duchu, je úděl slávy navzdory vyhlídce na fyzickou smrt již zajištěn. Tato naděje nezklame, jak připomíná i bula vyhlašující Jubilejní rok 2025.
2. Život křesťana je životem ve víře, činným v lásce a překypujícím nadějí při očekávání návratu Pána v jeho slávě. Problém nepředstavuje „zpoždění“ parusie, jeho druhého příchodu. Otázka zní jinak: „Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“. Ano, víra je dar, je plodem přítomnosti Ducha v nás, ale je to také úkol, který je třeba plnit ve svobodě a v poslušnosti Ježíšovu přikázání lásky. V tom spočívá ona blahoslavená naděje, o níž máme svědčit: Kde? Kdy? A jak? V rámci dramat trpícího lidského těla. Pokud někdo sní, musí nyní snít s otevřenýma očima, povzbuzován vizí lásky, bratrství, přátelství a spravedlnosti pro všechny. Křesťanská spása vstupuje do hlubin bolesti světa, která se nedotýká jen člověka, ale celého vesmíru, přírody samotné, oikos člověka, jeho životního prostředí; chápe stvoření jakožto „pozemský ráj“, matku Zemi, která by měla být místem radosti a příslibem štěstí pro všechny. Křesťanský optimismus vychází z živé naděje: ví, že všechno směřuje k Boží slávě, ke konečnému dovršení v jeho pokoji, k tělesnému vzkříšení ve spravedlnosti, „stále víc a víc k zářivé podobě“. V čase, který plyne, však sdílíme bolest a utrpení: celé stvoření sténá, sténají křesťané a sténá sám Duch. Sténání vyjadřuje neklid a utrpení spolu s touhou a přáním. Vzdechy vyjadřují důvěru v Boha a spoléhání na jeho milující i náročné společenství s námi, když očekáváme naplnění jeho plánu, kterým je radost, láska a pokoj v Duchu Svatém.
3. Celé stvoření je zapojeno do tohoto procesu nového zrození a se sténáním očekává osvobození: je to skrytý růst, který dozrává, téměř jako hořčičné zrno, které se stane velkým stromem, nebo jako kvas v těstě. Počátky jsou nepatrné, ale očekávané výsledky mohou být nekonečně krásné. Podobně jako při očekávání zrození – zjevení Božích dětí – lze naději vnímat jako možnost obstát uprostřed protivenství, nenechat se odradit v časech soužení nebo tváří v tvář lidskému barbarství. Křesťanská naděje nezklame, ale ani neoklame; ačkoli sténání stvoření, křesťanů a Ducha Svatého je očekáváním a předjímáním spásy, která již působí, přesto nyní snášíme mnohá utrpení, jež svatý Pavel popisuje jako soužení, útisk, pronásledování, hlad, bídu, nebezpečí, zabití. Naděje je tedy alternativní interpretace dějin a lidských záležitostí; nikoliv iluzorní, ale realistická, je to realismus víry, která vidí neviditelné. Tato naděje je trpělivým čekáním, podobně jako Abrahámovo ne-vidění. Rád připomínám onoho velkého věřícího vizionáře, kterým byl Jáchym z Fiore, kalábrijský opat „obdařený prorockým duchem“, jak píše Dante Alighieri. V době krvavých bojů, konfliktů mezi papežstvím a císařstvím, v době křížových výprav, herezí a zesvětštění církve uměl poukázat na ideál nového ducha soužití mezi lidmi, vyznačujícího se všeobecným bratrstvím a křesťanským mírem, plodem žitého evangelia. Tohoto ducha přátelství ve společnosti a univerzálního bratrství jsem představil v encyklice Fratelli tutti. A takový soulad mezi lidmi se musí rozšířit i na stvoření, v „situovaném antropocentrismu“, v odpovědnosti za lidskou a integrální ekologii, na cestě ke spáse našeho společného domova i nás, kteří v něm žijeme.
4. Proč je na světě tolik zla? Proč tolik nespravedlnosti, tolik bratrovražedných válek, v nichž umírají děti, ničí se města, znečišťuje se životní prostředí člověka, znásilňuje se a devastuje matka Země? Svatý Pavel s nepřímým odkazem na Adamův hřích říká: „Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud“. Morální boj křesťanů je spojen se „sténáním“ stvoření, protože „bylo podrobeno nicotnosti“. Celý kosmos a každé stvoření „netrpělivě sténají a touží“, aby byl překonán současný stav a obnoven ten původní; osvobození člověka totiž zahrnuje i osvobození všech ostatních tvorů, kteří se – solidárně s postavením člověka – ocitli pod jhem otroctví. Stejně jako člověk je i stvoření, nikoli vlastní vinou zotročeno a není schopno plnit to, k čemu bylo stvořeno, tj. mít trvalý smysl a cíl. Je vystaveno rozpadu a smrti, což je ještě umocněno zneužíváním přírody člověkem. Ale naopak, spása člověka v Kristu je jistou nadějí i pro stvoření; vždyť „i samo stvoření bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí“. V Kristově vykoupení je tedy možné s nadějí spatřovat pouto solidarity mezi lidmi a všemi ostatními tvory.
   1. V nadějeplném a vytrvalém očekávání Ježíšova slavného návratu udržuje Duch Svatý společenství věřících v bdělosti a neustále je poučuje, vyzývá je k proměně životního stylu, k odporu proti ničení životního prostředí lidmi a k projevům sociální kritiky, která je svědectvím především o možnosti změny. Tato změna spočívá v přechodu od arogance těch, kdo chtějí ovládat druhé a přírodu – redukovanou na objekt, s nímž lze manipulovat –, k pokoře těch, kdo se starají o druhé a o stvoření. „Když totiž lidé tvrdí, že zaujímají Boží místo, stávají se svými vlastními největšími nepřáteli“, protože Adamův hřích zničil základní vztahy, jimiž člověk žije: vztah k Bohu, k sobě samému a k ostatním lidem i vztah ke kosmu. Všechny tyto vztahy musí být synergicky obnoveny, zachráněny a „uvedeny do pořádku“. Žádný z nich nesmí chybět. Chybí-li jeden, všechno selhává.
5. Doufat a jednat v souladu se stvořením znamená především spojit síly a společně se všemi muži a ženami dobré vůle pomáhat „znovu promyslet mimo jiné otázku lidské moci, jejího významu a jejích hranic. Naše moc totiž během několika desetiletí freneticky vzrostla. Dosáhli jsme impozantního a úžasného technologického pokroku, a neuvědomili jsme si, že jsme se zároveň proměnili ve vysoce nebezpečné bytosti, schopné ohrozit životy mnoha bytostí i naše vlastní přežití“. Nekontrolovaná moc plodí monstra a obrací se proti nám samým. Proto je dnes naléhavě nutné klást etické meze rozvoji umělé inteligence, která by díky své schopnosti kalkulace a simulace mohla být mnohem více využita k nadvládě nad člověkem a nad přírodou než ke službě míru a integrálnímu rozvoji.
6. „Duch Svatý nás provází životem“; tomu dobře porozuměli chlapci a dívky, kteří se sešli na Svatopetrském náměstí na prvním Světovém dni dětí, jenž připadl na neděli Nejsvětější Trojice. Bůh není abstraktní idea nekonečna, ale milující Otec, Syn, přítel a vykupitel každého člověka, a Duch Svatý, který vede naše kroky na cestě lásky. Poslušnost Duchu lásky radikálně mění postoj člověka: z „dravce“ se stává „pěstitel“ zahrady. Země je svěřena člověku, ale zůstává Boží. To je teologický antropocentrismus židovsko-křesťanské tradice. Nárok vlastnit a ovládat přírodu, manipulovat s ní podle svého zalíbení, je proto určitou formou modlářství. Je to prométheovský člověk, který, opojený vlastní technokratickou mocí, arogantně uvádí zemi do stavu ne-milosti, tedy stavu zbaveného Boží milosti. Je-li však onou Boží milostí Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých, pak platí to, co řekl Benedikt XVI.: „Věda svět nespasí. Člověk je vykoupen skrze lásku“, skrze Boží lásku v Kristu, od níž nás nic a nikdo nemůže odloučit. Stvoření, které je neustále přitahováno ke své budoucnosti, není statické ani uzavřené samo do sebe. I díky objevům současné fyziky je dnes naše poznání stále více fascinováno propojením hmoty a ducha.
7. Ochrana stvoření je tedy nejen etickou, ale také výsostně teologickou otázkou; týká se totiž prolínání tajemství člověka a tajemství Boha. O tomto prolínání lze říci, že je „generativní“ v tom smyslu, že se vrací k aktu lásky, kterým Bůh stvořil člověka v Kristu. Tento stvořitelský akt Boha umožňuje a zakládá svobodné jednání člověka a celou jeho etiku: je svobodný právě v tom, že je stvořen k obrazu Boha, kterým je Ježíš Kristus, a z tohoto důvodu „je zástupcem“ stvoření v samotném Kristu. Transcendentní (teologicko-etická) motivace zavazuje křesťana k prosazování spravedlnosti a míru ve světě, a to i prostřednictvím univerzálního určení dober: jde o zjevení Božích dětí, na které stvoření čeká a sténá jako v porodních bolestech. V sázce není jen pozemský život člověka v tomto čase, ale také a především jeho osud na věčnosti, eschaton naší blaženosti, ráj našeho pokoje, v Kristu, Pánu kosmu, ukřižovaném a vzkříšeném z lásky.
8. Doufat a jednat v souladu se stvořením pak znamená žít vtělenou víru, která umí vstoupit do trpícího a doufajícího „těla“ druhých a sdílet očekávání tělesného vzkříšení, k němuž jsou věřící předurčeni v Kristu Pánu. V Ježíši, věčném Synu, který na sebe vzal lidské tělo, jsme skutečně dětmi Otce. Skrze víru a křest začíná pro věřícího život podle Ducha, svatý život, který žijeme jako děti Otce, jako Ježíš, neboť mocí Ducha Svatého v nás žije Kristus. Tímto způsobem se náš život může stát písní lásky k Bohu, k lidstvu, se stvořením a pro stvoření a nacházet svou plnost ve svatosti.

Dáno v Římě u Sv. Janů v Lateráně k 1. září 2024

 FRANTIŠEK

Duchovní slovo – výběr textů z Písma, spisů světců a dalších významných autorů (pondělí – pátek 6.20, sobota a neděle 6.50, večer denně, kromě středy, ve 23.50).