Poselství papeže Františka k 32. Světovému dni nemocných 2024

Poselství papeže Františka k 32. Světovému dni nemocných 11. února 2024

Motto: "Není dobré, aby byl člověk sám“.

Péče o nemocné prostřednictvím péče o vztahy

"Není dobré, aby byl člověk sám" (Gn 2,18). Bůh, který je láska, od počátku stvořil člověka pro společenství a vepsal do jeho bytosti rozměr vztahů. Náš život, utvářený k obrazu Trojice, je tedy povolán k tomu, aby se plně realizoval v dynamice vztahů, přátelství a vzájemné lásky. Jsme stvořeni k tomu, abychom byli spolu, ne sami. A právě proto, že tento plán společenství je tak hluboce vepsán do lidského srdce, zkušenost opuštěnosti a osamělosti nás děsí a je bolestná, ba nelidská. Mám na mysli například ty, kteří byli strašlivě osamělí během pandemie Covid-19: pacienty, kteří nemohli přijímat návštěvy, ale také sestry, lékaře a pomocný personál, všichni přepracovaní a zavření na izolačních odděleních. A samozřejmě nezapomínejme na ty, kteří museli čelit hodině smrti sami, v péči zdravotnického personálu, ale daleko od svých rodin.

Zároveň se zármutkem sdílím stav utrpení a osamělosti těch, kteří se kvůli válce a jejím tragickým důsledkům ocitli bez podpory a pomoci: válka je nejstrašnější ze sociálních nemocí a nejkřehčí lidé za ni platí nejvyšší cenu.

Je však třeba zdůraznit, že i v zemích, které se těší míru a větším zdrojům, je doba stáří a nemoci často prožívána v osamění a někdy i opuštěnosti. Tato smutná skutečnost je především důsledkem kultury individualismu, která vyzdvihuje výkon za každou cenu a pěstuje mýtus výkonnosti, přičemž se stává lhostejnou, a dokonce bezohlednou, když lidé už nemají sílu držet krok. Stává se pak kulturou odstrkování, v níž "lidé přestávají být pociťováni jako prvořadá hodnota, kterou je třeba respektovat a chránit, zejména pokud jsou chudí nebo postižení, pokud jsou 'již nepotřební' jako nenarozené děti - nebo 'již nepotřební' jako staří lidé" (Enc. Fratelli tutti, 18). Tato logika bohužel prostupuje i některými politickými rozhodnutími, která nestaví důstojnost lidské osoby a její potřeby do centra pozornosti a ne vždy upřednostňují strategie a prostředky nezbytné k tomu, aby bylo každému člověku zaručeno základní právo na zdraví a přístup k péči. Současně je opuštění křehkých osob a jejich osamělost podporována tím, že se péče omezuje pouze na zdravotnické služby, aniž by byla rozumně doprovázena "terapeutickým spojenectvím" mezi lékařem, pacientem a rodinnými příslušníky.

Je dobré znovu slyšet ono biblické slovo: „Není dobré, aby člověk byl sám!“ Bůh je vyslovuje na samém počátku stvoření a odhaluje nám tak hluboký smysl svého plánu s lidstvem, ale zároveň i smrtelnou ránu hříchu, která se zavádí tím, že vytváří podezření, roztržky, rozdělení, a tedy izolaci. Taková izolace způsobuje, že ztrácíme smysl existence, bere nám radost z lásky a způsobuje, že ve všech rozhodujících životních etapách prožíváme tísnivý pocit osamělosti.

Bratři a sestry, první péče, kterou v nemoci potřebujeme, je blízkost plná soucitu a něhy. Proto péče o nemocného znamená především péči o jeho vztahy, o všechny jeho vztahy: s Bohem, s druhými - rodinou, přáteli, zdravotníky, se stvořením, se sebou samým. Je to možné? Ano, je to možné a my všichni jsme povoláni k tomu, abychom se k tomu zavázali. Podívejme se na ikonu milosrdného Samaritána (srov. Lk 10,25-37), na jeho schopnost zpomalit své tempo a stát se bližním, na něhu, s níž tišil rány svého trpícího bratra.

Připomeňme si tuto ústřední pravdu našeho života: přišli jsme na svět, protože nás někdo přijal, jsme stvořeni pro lásku, jsme povoláni ke společenství a bratrství. Tento rozměr našeho bytí nás podporuje zejména v dobách nemoci a křehkosti a je první terapií, kterou si musíme všichni společně osvojit, abychom uzdravili nemoci společnosti, v níž žijeme.

Vám, kteří prožíváte nemoc, ať už přechodnou, nebo chronickou, bych chtěl říci: Nestyďte se za svou touhu po blízkosti a něze! Neskrývejte ji a nikdy si nemyslete, že jste pro druhé přítěží. Stav nemocných nás všechny vybízí k tomu, abychom omezili rozjitřený rytmus, do kterého jsme ponořeni, a znovu objevili sami sebe.

V této měnící se době, v níž žijeme, jsme zvláště my, křesťané povoláni osvojit si Ježíšův soucitný pohled. Pečujme o ty, kdo trpí a jsou osamělí, možná marginalizovaní a odstrčení. Vzájemnou láskou, kterou nám Kristus Pán dává v modlitbě, zejména v eucharistii, uzdravujme rány osamělosti a izolace. A tak spolupracujme na potírání kultury individualismu, lhostejnosti, zavržení a na pěstování kultury něhy a soucitu.

Nemocní, křehcí a chudí jsou středem církve a musí být také středem naší lidské pozornosti a pastorační péče. Nezapomínejme na to! A svěřme se Nejsvětější Panně Marii, Uzdravení nemocných, aby se za nás přimlouvala a pomáhala nám být mistry blízkosti a bratrských a sesterských vztahů.

FRANTIŠEK

Řím, u svatých Janů v Lateránu, 10. 1. 2024

Duchovní slovo – výběr textů z Písma, spisů světců a dalších významných autorů (pondělí – pátek 6.20, sobota a neděle 6.50, večer denně, kromě středy, ve 23.50).