Okupace 21. srpna 1968 plzeňskýma očima

Vzpomínky jednoho z respondentů pořadu Josefa Říhy na události srpna 1968 a následné dění ve společnosti.

V červnu 1968 jsem měl hotové všechny zkoušky v 1. ročníku na strojní fakultě a před sebou tři měsíce prázdnin. Bylo nám 19 let a poprvé v životě bylo možné bez problémů vycestovat na Západ.  S kamarádem jsme si přes britskou ambasádu zařídili pozvání do Anglie na zemědělské práce. Na pasovém oddělení v Plzni nám bez řečí vystavili výjezdní doložku - to byl před a po roce 68 téměř nedosažitelný papír formátu A5, který otvíral cestu do svobodného světa - a my jsme mohli zažádat o britské vízum. Trvalo to několik týdnů, ale nakonec jsme 20. srpna v Praze dostali britské pracovní vízum, ve stejný den jsme získali ještě západoněmecké a belgické tranzitní vízum a vyměnili si povolených 20 dolarů. Jak se vzápětí ukázalo, bylo to za pět minut dvanáct.

5V pět hodin ráno ve středu 21. srpna jsem vstával do práce, dělal jsem tehdy na brigádě na dráze. Pustil jsem rádio a uslyšel, co se děje. Pořádně to se mnou zamávalo, podobný vztek a pocit bezmoci jsem předtím ani potom už nikdy nezažil. Myslím, že to bylo srovnatelné s pocity našich rodičů po Mnichovské dohodě. Bylo jasné, že se komunisti na dlouhou dobu postarají, aby národ držel hubu a krok. Ještě dnes, když vidím záběry ze srpna 68, se mi dělá špatně. Chtěl jsem jít „uvítat“ okupanty, ale nakonec jsem do práce šel, vlaky jezdily i za okupace. Byla to docela dřina – kopali jsme základy pro semafor  - ale ten den jsme byli myšlenkami úplně jinde. Nad námi létaly nízko sem tam ruské stíhačky.

Teprve odpoledne jsem se dostal do centra Plzně. Náměstí Republiky bylo plné tanků a kolem nich naši lidi. Stejný obrázek byl na Klatovské třídě, tehdy třída 1. máje, a u rozhlasu. Všichni se snažili vysvětlit Rusům, že se tady nic neděje, ať jedou domů, ale postupně jsme zjišťovali, že mluvíme do zdi. Ti chlapi, hodně jich mělo asijské rysy, na nás jen tupě zírali. Bylo vidět, že, podobně jako Němci v březnu 1939, měli i Rusové pokyn nejít do konfliktů. Viděl jsem, jak nějaký opilec hodil na tank láhev od piva, která se rozbila o poklop před ruským vojákem. Ten mlčky smetl ty střepy z tanku dolů.

Kolem kostela sv. Bartoloměje byla prkenná ohrada, něco se tam opravovalo. Na té ohradě visely členské legitimace KSČ a SČSP, které tam přibily desítky straníků pod vlivem deziluze z příchodu ruských okupantů. Říkalo se pak, že mnozí z nich po návratu Dubčeka a ostatních funkcionářů KSČ z Moskvy neomylně odhadli, kam půjde vývoj, a za večerního šera ty přibité legitimace s kleštěmi zase hledali.

Uplynulo několik dní, rozhlas a televize pořád odněkud z úkrytu vysílaly, ale o osudu našich unesených politiků nikdo nic nevěděl, všude vládla nejistota, co bude. Vzpomínám si, že na konci nedělní mše 25. srpna se v kostele u redemptoristů na Borech zpíval chorál Svatý Václave. Bylo to velmi emotivní, nikdo se nestyděl za slzy.

Bylo přerušeno i vlakové spojení přes hranice. V pondělí 26. srpna bylo konečně obnoveno a tak jsme s kamarádem nasedli na Západní expres, který jezdil každý den odpoledne přes Frankfurt do Paříže. Byl úplně plný, všude lidi, kufry a kočárky. Těsně před hranicemi za Chebem trať křížila silnici, kde se o staženou závoru opírali tři ruští vojáci. Na všech ve vlaku byla vidět úleva, když jsme zastavili hned za hranicí na nádraží v Schirndingu. Přistupovali místní Němci, mnozí měli na klopě československou trikoloru na znamení solidarity.

Ve Frankfurtu jsme přestupovali na vlak do Bruselu a dál na trajekt do Oostende. Mile nás překvapila péče německé katolické a evangelické charity, tzv. Bahnhofmission, která se v těch dnech přímo vzorně starala o uprchlíky z Československa. To jsme ovšem my nebyli, protože jsme měli namířeno přes Kanál do Anglie a určitě jsme se chtěli vrátit. Za zmínku stojí noční plavba přes rozbouřené moře trajektem z Oostende do Doveru, kdy jsem měl dost rozhoupaný žaludek a vyhlížel, kdy už bude konec.

V Londýně jsme se přesunuli z nádraží Victoria na nádraží King’s Cross a odjeli nočním vlakem směrem na sever. Naším cílem bylo městečko Brigg v hrabství Lincolnshire. V důsledku únavy z cestování jsme ovšem zaspali a místo v Retfordu, kde jsme měli přestoupit na lokálku, jsme přejeli až do Yorku.  Museli jsme se vrátit asi 80 km a tady nám zase pomohlo, že jsme z Československa, takže nás průvodčí svezl zadarmo.

Po příchodu do kempu jsme zjistili, že polovinu osazenstva tvoří Češi a Slováci, kteří se stejně jako my pustili poprvé v životě na Západ. Byli jsme ale první, kdo tam přijel po ruské invazi, a tak nás zpočátku podezřívali, že nás vyslala StB. Měli k tomu i důvod. Z podobného kempu jako byl náš krátce před naším příjezdem odvezli lidé z ruské ambasády v Londýně dceru Vasila Bilaka a dopravili ji do Moskvy. Bilak se o tom zmiňoval později ve svých pamětech.

V kempu jsme pomáhali místním farmářům na poli při žních, ale poté, co začalo vytrvale pršet a nebyla práce, jsme svůj pobyt ukončili a přejeli do Londýna. V situaci, která byla pro Čechoslováky příznivá, nebyl problém dostat pracovní povolení i mimo zemědělství a sehnat práci v tiskárně. Stejně tak jsme mohli využít nabídky ochotných Londýňanů, kteří nabídli Čechoslovákům ubytování. Za to jsem jim dodnes vděčný.

Centrem setkávání mladých lidí z Československa v Londýně byl Mezinárodní studentský dům. Tady se vyměňovaly důležité informace od nás i ze světa. Pro naše občany se v důsledku ruské invaze otevřela šance, která se už nikdy neopakovala. V podstatě každý se mohl rozhodnout, jestli zůstane v Británii nebo pojede do Kanady nebo Austrálie a dostane v krátké době tamní občanství. Hodně studentů toho využilo.

Osobně jsem o emigraci neuvažoval. Doma v Plzni žila ovdovělá matka s mou nejmladší sestrou, která studovala. Určitě bych jim způsobil potíže ze strany StB, která byla už zase na koni. Počátkem října 68 jsme se s kamarádem vrátili domů, kde už vládla cenzura a začínala normalizace.