Noc kejklířů a dvě loutková představení

První hrou byla odpolední pohádka v podání brněnského Loutkového divadla Radost. Znovu opakuji – pohádka – tedy představení výslovně určené pro děti a jejich rodiče. Bago a Klára, tak se jmenovali hlavní hrdinové, manželský pár. Na začátku příběhu si nešťastný Bago stěžuje, že je jeho žena ošklivá. Když Klára vystoupí na scénu, nejenže potvrdí jeho slova – loutka byla opravdu škaredá jako noc – ale navíc se ukáže jako ženská zlá, nepřející, zkrátka dokonalá semetrika. Nikdo se tedy nešťastnému Bagovi nediví, že se rozhodne svou ženu zabít. Nejprve jí usekne nohy a posléze ji sekerou zamorduje dokonale. Uvědomí si, že by za tento čin šel do vězení, proto se rozhodne skoncovat i se svým životem. Všimněte si prosím onoho motivu – nemá špatné svědomí, ale strach z kriminálu. Smrtí obou manželů tedy příběh končí. Vlastně ne tak docela! Jakoby si tvůrci pohádky uvědomili, že dvojitou smrtí bez hlubší pointy pohádka končit nemůže. Situaci tedy napravují – Bago a Klára náhle vyskočí na scénu a  vykřiknou: Ale ne! My nejsme mrtví, to my jsme hráli jen tak, pro vaši kratochvíli! Následoval smích a nadšený potlesk brněnského publika.

Večer se o pár desítek metrů dál uskutečnilo jiné představení, tentokrát v podání Divadla Líšeň. Scéna na počátku vypadala dost hrozivě – plechové monstrum, důmyslně pohyblivé, dům, odpadní stoka, zrezivělé roury a trubky. Zdálo se, že Domovní requiem bude opravdu zlá hra, jak divadelníci slibovali v programu. Příběh se odehrával v několika liniích, doslova v několika patrech. První poschodí domu patřilo manželskému páru, který na začátku přinesl do bytu novou televizi. Vtíravá, nesmlouvavá a nekompromisní televizní obrazovka si posléze oba manžele omotala kolem prstu, respektive je naprosto znehybnila v křeslech. Prostor před domem patřil bezdomovci a jeho cvičeným krysám, také muži s luxusním autem a nevěstce, která si zde obstarávala živobytí. Zákazníky vodila do druhého patra domu, zde se odehrávaly její osudy. Nad tím vším se tu a tam objevil tichý anděl, chvílemi plakal, chvílemi přinášel alespoň náznak naděje. Zpočátku se zdály příběhy jednotlivých obyvatel domu vcelku běžné, „normální“, místy i rozesmívaly přítomné publikum. Po technické stránce bylo představení vskutku geniální, desítky hejblátek fungovaly přesně a výsledný efekt představoval naprosto plynulé  přenášení pozornosti tu na první patro, hned zase na dění ve stoce pod domem. Jak už jsem naznačila – v první chvíli vyvolávaly jevy jako přeexponovaná touha po penězích a zvrácené erotice či závislost na televizní obrazovce úsměv na rtech, ten ovšem mírně tuhl, když luxusní auto svého majitele ovládlo, spoutalo řetězem a posléze naprosto pohltilo. Bezdomovce přivedla touha po penězích až do útrob mlýnku na maso (co z něj vypadlo, si jistě můžete představit). Nevěstku zase dokonale pozřel telefon, skrze který komunikovala se svými zákazníky a manželé skončili s implantovaným televizním čipem, který z nich učinil nehybné mumie. Drsně naturalisticky ztvárněné scény nevyvolávaly ani tak hnus, jako spíše velmi intenzivní mrazení v zádech. Asi se nebudete divit, že dům skončil v plamenech, tiše nad ním zůstal stát pouze anděl.

Ve vnějších znacích byla obě představení velmi podobná. V obou případech se jednalo o loutkové hry, obě byly až živočišně naturalistické, v obou tekla krev, občas se sekaly nějaké ty části lidského těla a žádná z postav ani v jednom případě nepřežila. Přesto jsou, myslím, rozdíly obou kusů nezpochybnitelné.

Nejprve je nutné zdůraznit, že lidé z Divadla Líšeň předem jasně upozorňovali, že ačkoli se jedná o loutkové představení, je určené výhradně dospělým. Divadlo Radost naopak otevřeně hrálo pro děti. V jejich případě bylo použité násilí zcela samoúčelné. Jeho cílem nebylo nic jiného, než aby se lidé (děti) předváděným negativním pocitům a jejich následkům (zlost, nenávist, hádka, vražda) prostě smáli. Závěr hry, ve kterém Bago a Klára vesele vyskočili na scénu s tím, že vlastně o nic nešlo a že jsou živí, byl jenom logickou tečkou za takto vystavěným příběhem. Ovšem až zase příště ve zprávách uslyšíme, že malý kluk zastřelil spolužáka a následně řekl, že nevěděl, že kamarád umře, že to z jeho strany byla jenom taková legrace, pak se ovšem nemáme čemu divit.

Hra Divadla Líšeň byla v tomto směru jiná. Zpočátku snad scény také vyvolávaly salvy smíchu, postupně ale začínalo být čím dál víc jasné, že životní postoj, jaký postavy zaujímají, vede k dost děsivému sebezničení. Že věci, které milujeme, nás nakonec zotročí, že sebeláska, zvrhlost a zvrácený vztah k penězům a k sexu jsou smrt a to smrt dost strašlivá. Celý dům nakonec skončil v plamenech. Trošku jsem nechápala, že někteří diváci závěrečnému efektu zatleskali se slovy: „Jé, ohýnek, ty jo!“ Jak mi posléze řekl jeden z herců, některá představení končí v naprostém tichu. Ano, taková reakce ze strany publika by mi přišla adekvátní.

Taková tedy byla letošní brněnská Noc kejklířů pohledem Lenky Budkové.