Svátek
Svátek slaví svátek sv. Benedikta
Historikové vedou spory o to, kam umístit počátek středověku, který rok a která událost je tím mezníkem dělícím od sebe dvě epochy lidských dějin. Jedním z možných letopočtů, který bývá uváděn, je rok 529.
Toho roku zakládá na Monte Cassinu jistý Benedikt z Nursie svůj klášter – první instituci tohoto druhu na křesťanském západě. Význam této události si tehdy uvědomoval asi jen málokdo, přesto však měla radikálním způsobem ovlivnit dějiny a dát jim nezaměnitelný ráz. Možná vám na tom nepřipadne nic zvláštního, natož výjimečného – založit klášter a sepsat jeho domácí řád. Musíme si však uvědomit, v jaké době se právě nacházíme.
Jak jsme si již řekli, jsme v šestém století. Západní Evropa se pomalu vzpamatovává ze stěhování národů. Ze světové velmoci – Římské říše – zbyla jen krásná vzpomínka, nově příchozí obyvatelé našeho kontinentu nemají o klasické vzdělanosti snad ani potuchy.
V té době, kdy se, řečeno slovy žalmu, „národy hroutily a říše bortily“, zůstala jediná jistota – křesťanství, a to křesťanství s pevnou strukturou v církvi. Byla to církev, která jediná mohla zprostředkovat kontinuitu s antickou civilizací, a která přitom mohla z potomků barbarů utvořit plnoprávné obyvatele starého kontinentu a dědice velkých myšlenek a kultury.
Do této situace přichází nová a dosud nebývalá myšlenka, idea Benediktovy řehole. Po celé Evropě se mnišské kláštery šíří jako požár. Síť klášterů, samostatných ekonomických jednotek, ohnisek víry a zdrojů vědy a umění, vytváří paralelní strukturu vedle starověkých měst. S něčím takovým už musíte počítat, jste-li evropským panovníkem.
Nejspíše i k vám se doneslo heslo benediktinského řádu: „Ora et labora“ – „Modli se a pracuj“. Na první poslech by to mohlo vypadat velice banálně, ovšem zkusme si jen domyslet, co se pod těmito slovy skrývá.
Někteří z vás se možná modlí breviář – takzvanou modlitbu církve neboli liturgii hodin; a třeba i spolu s námi na vlnách Proglasu. Stojí za to připomenout, že za tuto modlitbu vděčíme svatému Benediktovi a jeho spolubratřím.
Již jsme zmínili, že kláštery si získaly hospodářskou nezávislost, a to právě díky tomu, že žáci svatého Benedikta měli za pevnou součást svého běžného dne fyzickou práci. Vzhledem k tomu, že jejich práce nebyla zaměřena především na horentní výdělky, ale na živobytí a naplnění řeholních zásad, staly se kláštery pro okolí zdroji laciného zboží a středisky dobročinnosti.
Byl to jistý Cassiodorus, který ve svém klášteře Vivarium interpretoval heslo sv. Benedikta jako pobídku k úsilí o zachování hodnot nejen hmotných, ale i kulturních. Od té doby začali benediktini v rámci své „pracovní náplně“ opisovat díla antických klasiků. Za to, že dnes můžeme číst poklady starověké literatury, za to, že vůbec Evropa po pádu římské civilizace mohla navázat na úžasné kulturní odkazy, vděčíme právě jim.
Svatý Benedikt byl bez nadsázky nejen otcem západního mnišství, ale i otcem moderní Evropy. Naše civilizace, ač se nám to mnohdy nezdá, si udržuje kontinuitu již patnáct století. Za to, že může čerpat i z mnohem starších pramenů, bez nichž by pravděpodobně nemohla vzniknout, vděčíme v neposlední řadě právě svatému Benediktovi.
