Svátek
Svátek slaví sv. Kunhuta
Svatá Kunhuta alias Kunigunda byla dcerou lucemburského hraběte Sigfrida a jeho manželky Hedviky. Vychovávána ve zbožnosti vynikala křesťanskými ctnostmi. S věkem dospívání rostlo její přání sloužit Bohu po celý život v panenské čistotě. Rodiče jí však vybrali za manžela bavorského vévodu Jindřicha.
Ještě před sňatkem řekla svému snoubenci o svém úmyslu a zaslíbení Bohu. Zbožný Jindřich schválil její úmysl a sám se Bohu zavázal slibem trvalého panictví. Na připomínku upřímné vůle k celibátnímu životu daroval po sňatku Kunigundě drahocenný kříž, kterého si velmi vážila. Jejich zvláštní manželství bylo projevem Boží milosti a důkazem, že i taková asketická cesta je z lásky k Bohu možná.
Oba, Kunigunda i Jindřich, zůstali svému slibu po celý život věrni a žili spolu ve svaté nadpřirozené lásce. Bylo to významnější o to, že Jindřich byl v Cáchách 3. 9. 1002 zvolen německým králem a jeho žena pak byla v paderbornském chrámě prohlášena královnou. Tím vzrostla její moc konat dobro a potírat zlo.
Jejich moc vzrostla ještě víc, když Jindřich podrobil zpupné Lombardsko a přijel do Říma, kde jej 14. 2. 1014 papež Benedikt VIII. korunoval římským císařem; Kunigunda se tak stala císařovnou. Víme, že už v Německu budovala chrámy, kláštery, domy křesťanského milosrdenství a sama zhotovovala pro svatyně bohoslužebná roucha. Aby k Boží cti a slávě mohla být co nejvíc štědrou, sama se co nejvíc uskromňovala a žila ve značné pokoře.
Léta štěstí vystřídalo období zkoušek, o které se postarali zlomyslníci rozvířením pomluv o nepravdivé Kunigundině nevěře. Pro císaře to byla rána a Kunigunda vědoma si své neviny na ně nedbala a mlčela. Pomluvy se však rozrůstaly, císaře znepokojily a obecnému pohoršení bylo zapotřebí udělat přítrž.
V té době byla právním prostředkem tzv. ordálie neboli „Boží soud“, pro který se rozhodli. Podle apoštolské stolice při většině ordálií šlo o pokoušení Boha, ale zde šlo o čest jemu zasvěcených osob, které měly vliv na mravní život ostatního lidu a o skutečné pohoršení, proto nešlo o pokoušení, ale o projev důvěry. Středověké soudy toho druhu se zakládaly na pevné víře a důvěře, že Bůh nedopustí, aby na světě nevinnost podlehla i když by měl v její prospěch zakročit zázrakem. Bylo rozhodnuto, aby Kunigunda kráčela 15 kroků bosýma nohama po rozžhavených radlicích. Provázena císařem, knížaty, svědky a zástupem lidu účastnila se předem mše svaté, při níž přijala Tělo Páně a pak nad ní kněz vykonal předepsané modlitby a byly učiněny přípravy k provedení právní očisty pomocí devíti rozžhavených radlic v těsné řadě. S pevnou myslí po nich císařovna bosky přešla bez nejmenších popálenin. Lid se rozjásal a velebil Boha i ctnost milované císařovny, které si ještě víc vážil, a císař ji veřejně odprosil za podezření, které bylo zázrakem vyvráceno.
Po nějaké době Kunigunda těžce onemocněla a v nemoci složila slib, že uzdraví-li se, založí klášter panen s benediktinskou řeholí. K uzdravení došlo a klášter vystavěla v Kaufungách v Hesensku, poblíž Kaselu. Před jeho dokončením zemřel její manžel Jindřich II., později prohlášený za světce. Když umíral, ještě znovu potvrdil zachování panenství Kunigundy.
Kunigunda ve výroční den úmrtí manžela nechala klášter zasvětit. Při slavné bohoslužbě obětovala částečku svatého kříže. Po evangeliu přistoupila k oltáři, odložila korunu, císařský plášť i všechny své šperky. Dala si ostříhat vlasy, oděla se v černé řeholní roucho a od biskupa přijala závoj a prsten jako znak svého zasnoubení se s Kristem. Od té chvíle žila pokorně v klášteře a ničím se nelišila od ostatních sester. Žila o prosté stravě, konala uložené práce, spala krátce na tvrdém lůžku. Ráda posluhovala nemocným sestrám a těšila je.
Po 15 letech služby v klášteře těžce onemocněla a skromně se připravovala na smrt. S prosbou o uložení vedle bratra a pána, jenž ji volá k sobě do nebe, zesnula. Byla proto pohřbena v bamberském chrámě po boku svého manžela. Divy byla oslavena za života i po smrti, proto ji papež Inocenc III. roku 1200 kanonizoval.
(Zdroj: www.kunhuta.cz – stránky farnosti Nové Město na Moravě)
Svátek slaví Kamil
Kamil je mužským protějškem běžnějšího jména Kamila. Pochází od římského příjmení Camillus. Slovo camillus nebo camilla představovalo v latině „hocha nebo dívku vznešeného původu, kteří byli vhodní pro posvátnou chrámovou službu“.
