Svátek
Svátek slaví sv. Tomáš Akvinský
»V tom, co o Bohu vyznáváme, je obsažena pravda dvojím způsobem. Jsou totiž některé pravdy o Bohu, které překračují veškeré možnosti lidského rozumu, jako například, že Bůh je jeden v Trojici. Jsou však také pravdy, k jejichž poznání může přirozený rozum dospět, jako například že Bůh existuje, že Bůh je jeden apod. To také filozofové o Bohu jasně prokazují, vedeni světlem přirozeného rozumu.«
(Summa contra gentiles 1,3,3)
»K tomu, že Bůh existuje, lze dospět pěti cestami. První z nich (a nejzřejmější) je ta, která vychází ze změny. Je totiž jisté a smysly to potvrzují, že v tomto světě se různé věci mění. A co se mění, to je měněno něčím jiným. Nic se totiž nemění jinak než tak, že to, co je v uskutečnění, je zároveň v možnosti něčeho jiného a mění se tím, že tato možnost přechází v uskutečnění. Změna tedy není nic jiného než přechod od možnosti k uskutečnění. V uskutečnění však to, co je v možnosti, nemůže přejít jinak než působením toho, co už je v uskutečnění (jako např. to, co je teplé ve skutečnosti, např. oheň, činí dřevo, které je teplé v možnosti, skutečně teplým), a tak dochází ke změnám.
Není možné, aby tatáž věc byla zároveň v možnosti a uskutečnění ze stejného hlediska, nýbrž jen z rozdílného. Co je skutečně teplé, nemůže být zároveň teplé v možnosti, nýbrž jen v možnosti studené. Tudíž je nemožné, aby podle téhož hlediska a týmž způsobem něco působilo změnu a zároveň bylo měněno, neboli aby měnilo samo sebe. Všechno, co se mění, musí tedy být měněno něčím jiným. A jestliže to, co působí změnu, samo změně podléhá, je nutné, aby tuto změnu působilo něco jiného atd.
Takto se nedá postupovat do nekonečna, protože pak by neexistoval prvotní zdroj změny a v důsledku toho ani žádný jiný impuls ke změně, protože druhotné důvody změny se hýbou pouze působením prvotního zdroje změny jako se hůl hýbe proto, že s ní hýbe ruka. Tudíž nezbytně dospíváme k nějakému prvnímu zdroji změny, který sám není ničím jiným měněn, a tím všichni chápou Boha.
Druhá cesta vychází z účinné příčiny. Smyslovým poznáním totiž odhalujeme řád přirozených příčin, a přece nenacházíme (a ani to není možné), aby něco bylo účinnou příčinou sobě samému. Pak by to totiž existovalo dřív, než by to skutečně nastalo, což je nemožné. A také není možné v řetězci působících příčin postupovat do nekonečna. Ve všech posloupnostech účinných příčin je totiž první příčinou prostředního a prostřední příčinou posledního, ať už je těch středních mezikroků více nebo je jen jeden. Když odstraníme příčinu, zmizí i důsledek, tudíž není-li první účinná příčina, není ani poslední ani prostřední. Postupuje-li se však do nekonečna, v řetězci účinných příčin, nebude žádná první účinná příčina a tak ani konečný důsledek ani střední účinné příčiny, což je zjevně nesmysl. Tudíž je nutné předpokládat nějakou první účinnou příčinu, kterou všichni nazývají Bohem.
Třetí cesta vychází z nutného a nahodilého a vypadá takto: ve věcech totiž objevujeme takové, které by mohly být a nebýt. Některé z nich vznikají a jiné zanikají a tudíž by mohly a nemusely být. Je nemožné, aby všechno, co existuje, bylo právě takové, protože to, co by mohlo nebýt, někdy neexistovalo nebo existovat nebude. Jestliže by tedy všechno mohlo nebýt někdy neexistovalo nic. Jestli je to však pravda, ani nyní nic neexistuje, protože to, co neexistuje, nemůže začít existovat než prostřednictvím toho, co existuje. Jestliže tedy neexistovalo nic jsoucího, bylo nemožné, aby něco začalo existovat, tudíž by neexistovalo nic, což je zřejmě nesmysl. Není tedy pravda, že všechny existující věci jsou nahodilé, nýbrž musí existovat něco nutného. Všechno, co je nutné, má příčinu své nutnosti odjinud nebo nemá. Je však nemožné postupovat do nekonečna v řetězci nutných věcí, které mají příčinu své nutnosti jako jsme to dokázali i v řetězci působících příčin.Je tedy nutné předpokládat něco nutného samo o sobě, co nemá příčinu své nutnosti odjinud, nýbrž je samo příčinou nutnosti jiných věcí; a o tom všichni říkají, že je to Bůh.
Čtvrtá cesta vychází ze stupňů, které nalézáme v jednotlivých věcech. Nacházíme v nich totiž něco lepšího a horšího, pravdivějšího, vznešenějšího apod. Více a méně se však o různých věcech dá říci jenom v tom smyslu, že se různým způsobem blíží k tomu, co má danou vlastnost v nejvyšší možné míře. jako např. to, co je teplejší, se více blíží tomu, co je zcela nejteplejší. Tudíž existuje něco, co je nejpravdivější, nejlepší, nejvznešenější a tudíž v nejvyšší míře jsoucí (neboť to, co je nejpravdivější, je také v nejvyšší míře jsoucí – viz Aristotelés, Metafyzika). To, o čem se vypovídá daná vlastnost v nejvyšší možné míře je příčinou všeho, co na této vlastnosti participuje, jako oheň, který je v nejvyšší možné méře teplý, je příčinou pro všechno, co je v nějaké míře teplé (viz tamtéž). Existuje tedy příčina bytí dobra a jakékoli dokonalosti pro všechno, co jest a tu nazýváme Bohem.
Pátá cesta vychází z řádu věcí. Vidíme totiž, že některé věci, které samy nepřemýšlejí (různá přírodní tělesa), jsou řízeny k určitému cíli, a jeví se, že tímto způsobem jsou řízena velmi často či dokonce neustále, aby se tak dosáhlo toho, co je nejlepší. Z toho vyplývá, že ke svému cíli nedospívají náhodou, nýbrž na základě nějakého úmyslu. To, co nemá vlastní poznání, směřuje ke svému cíli na základě působení něčeho jiného, co poznání a chápání má, jako je např. šíp směřován lučištníkem. Existuje tedy něco rozumného, čímž jsou všechny přirozené věci řízeny ke svému cíli, a tomu říkáme Bůh.«
(Summa theologiae I q. 2 a. 3 co.)
zdroj: www.corpusthomisticum.org
Svátek slaví Otýlie
Otýlie, která má dnes svátek, se dříve psala Otilie – a ještě dříve Oda. To však již bylo jméno mužské, ze kterého Otylka vznikla. Toto jméno znamená „majetek“ nebo „štěstí“.
