Sedmým světcem byl sv. František z Pauly

Sedmým světce byl sv. František z Pauly

Světce sedmého kola celoroční soutěže Proglasu správně uhádlo 49 soutěžících.

františek se asi narodil 27. března 1416 (dle některých až 1436) v Paole u Neapole v jižní Itálii, v kraji Kalábrii. Dlouho bezdětní rodiče si jej vyprosili na přímluvu sv. Františka z Assisi a dali mu jeho jméno. Dle příslibu z doby, kdy mu pro onemocnění hrozila slepota, byl již ve 12-13 letech dán do františkánského kláštera v San Maroco. Tam pomáhal v kuchyni a vykonával další různé práce. Asi po roce byl s rodiči na pouti v Římě, v Assisi, Spoletě a Monte Cassině. Po návratu se rozhodl pro asketický život poustevníka. Zprvu poustevničil blízko rodiště ve skalách pod Paolou a pak, aby nebyl rušen návštěvami, v roklinatém mořském břehu, kde si vyhloubil jeskyni. Asi po šesti letech asketického života, při němž se bičoval, jedl byliny a věnoval se rozjímání, vytvořil kolem sebe poustevnickou družinu. Řeholí jim byla práce, noční bdění, modlitba a půst. Heslem rodícího se řádu byly tři ctnosti: Láska, pokora a kajícnost. Původně se scházeli v malé svatyňce, kterou si zbudovali a kam docházel z blízké osady kněz sloužit mši svatou. S přibývajícím počtem poustevníků bylo potřebné vystavět kostel s klášterem.

V roce 1454 vznikl první klášter v Cosenze. Původní název "poustevníci sv. Františka z Assisi" se změnil na řád "nejmenších bratří", minimů nebo též paulánů. František chodil v žíněném oděvu a stále bos, málo spal, přitom lehal jen na zemi nebo na prkně. Jeho půst byl takový, že jedl jen jednou denně, navečer kousek chleba, někdy trochu zeleniny a zapil vodou. Stejný styl života vyžadoval i od svých duchovních bratrů, krom masa nesměli jíst ani mléčné výrobky a vejce. Chtěli tak odčiňovat hříšné chování druhých, vyvažovat jejich hříšnost. Konali nejrůznější asketické skutky z lásky jako smír za celý svět. Příklad měli ve svém Spasiteli, který nemaje žádného hříchu vzal na sebe trest za všechny. Tito smiřitelé a jejich následovníci vyvažují misky vah s Boží spravedlností a tresty. Pokání a posty, kterými jsou tresty z lásky vyvažovány, působily tak přitažlivě, že se řád rozrůstal.

Nejdůležitějším Františkovým heslem byla Láska, bez ní by i kajícnost ztratila svůj smysl. Jen láska dává všem skutkům pokání hodnotu. Od Františka bychom se měli učit dělat vše z lásky k Bohu a co by jí neodpovídalo, to nedělat.

František konal také misijní cesty, na nichž zakládal kláštery, které svým kajícím životem měly být příkladem svému okolí. Těšil zarmoucené, učil nevědomé, radil chybujícím a hříšníky přiváděl na cestu pokání. Mnoho zpráv o něm se dozvěděl i papež Pavel II., a proto poslal svého služebníka k arcibiskupu Kosenzskému se žádostí o prošetření skutečností. Posel od papeže se setkal i s Františkem, který v něm, k jeho údivu, hned poznal 30 let sloužícího kněze. Františkovi se snažil namítat, že při lidské slabosti má na své následovníky příliš velké požadavky. Tehdy vzal František do ruky žhavý uhel a odvětil: "Nic není nemožné a těžké tomu, kdo Boha miluje." A jeho kůže prý zůstala nepoškozena. Pavel II. chtěl pak řeholi potvrdit, ale záhy zemřel. Řeholi schválil až později r. 1474 papež Sixtus IV. a r. 1506 ji potvrdil Julius II.

František časem získal pověst divotvůrce, který uzdravoval nemocné. Také prý vzkřísil mrtvého chlapce a měl i dar bilokace. Francouzský král Ludvík IX. si ve své nemoci prostřednictvím papeže Sixta IV. nechal zavolat k svému lůžku v Plessis u Tours Františka. Spíše jak o uzdravování tělesném, dá se mluvit o duševní úlevě panovníkově, který měl zatížené svědomí, a o jeho přípravě na smrt. Jeho nástupce na trůnu, syn Karel VIII. nechtěl ztratit Františkovu blízkost, ale využívat ho jako rádce, proto mu dal postavit v Plessis-les-Tours klášter.

Dle legendy už Karlův předchůdce Ludvík IX. chtěl dát Františkovi peníze na klášter. František mu však řekl, aby je vrátil chudým, ze kterých je vydřel. Vzal prý peníz, rozlomil jej a vymáčkl z něj kapku krve.

Další legenda, svědčící o zázraku, vypráví o jeho cestě na Sicílii. Tehdy ho prý na loď odmítli vzít pro jeho chudobu a tak se František pomodlil, svůj plášť rozestřel na hladinu, z bratrova utvořil plachtu a tak vypluli. Dál na moři je pak ona loď chtěla vzít sebou.

Kláštery Františeka z Paoly se brzy šířily po Francii i ve Španělsku. Tam aragonský král Ferdinand se u města Malagu snažil vyhnat Maury. Chtěje už odtud sám odejít, obdržel od Františka vzkaz, aby neodcházel, načež se Maurové 18. 8. 1487 vzdali. Ferdinand vítězství přičetl modlitbám Františka a zbudoval mu tam klášter. Časem se ve Španělsku vytvořilo sedm řádových provincií. Na žádost Maxmiliána I. poslal František své řeholníky i do nového kláštera u města Völkrabrucku a na přelomu století byly Paulánské kláštery už i v Čechách u Krumlova v Kuglvajtu a další pak u Nové Bystřice.

Řehole byla zprvu jen ve Františkově příkladu a ústních pravidlech. Teprve v roce 1493 prý dostala písemnou formu a ta byla do schválení ještě trochu pozměňována. Řádem Nejmenších bratří Františka z Paoly byli jeho kající poustevníci zváni až od papeže Alexandra VI. (po r.1492). Julius II. zmírnil trvalý půst na svolení požívat ryby.

Po přípravě na svou smrt, kterou si František předpověděl, zemřel na Velký pátek, položen na ležící dřevo kříže, za zpěvu pašijí a slov "Dokonáno jest."

Výherkyní 7. kola soutěže byla vylosována paní Kateřina z Načeradce. Gratulujeme!

Informace o svatém převzaty z webu http://catholica.cz.