Blíž k Velikonocům

To tedy zase byla lekce v postní době! Jsem člověk aktivní a společenský. A teď tohle, to je pech! Bylo první březnové pondělí. Konečně přišel můj čas. Manželské „spolčo“. Moc jsem se těšila. Radostně zvýrazňovačem v kalendáři zatrhávala termíny, kdy budu moci vykolejit ze všednosti a  setkáme se s přáteli u „našeho duchovního otce“ na faře. Probereme život a taky trochu Bibli a možná naopak. Potěšíme se, posteskneme si, pomodlíme se. Načerpám sílu, namlsám se společenských kontaktů na další týdny.

     Na všechno mají být v manželství dva. V tomto směru jsme ale s  manželem ne jedno. Manžel  nesdílí mé nadšení, že už nám v kalendáři zase cosi září. Člověk je to ryze introvertní, společenským dýchánkům neholdující, a to ani takovým bohulibým aktivitám. No, nevyhledává je. Ale když už je mou součástí – součástí laskavou, milující a tolerující – tak každé první pondělí v měsíci kvůli mně i tak trochu trpící. A nejen proto si ho vážím a miluji ho.

     Naše manželská setkání obohacuje svou přítomností ještě někdo – rád tam zívá nebo má naopak ke spoustě věcí co říci – náš mladší synek. Od narození je tam všemi rád snášen a navíc je názornou pomůckou, jak to v rodinném životě chodí.

     Ale stalo se, že nám Jakub zastonal. Totiž… bylo to tak na hraně. Vypadal, že není ve své kůži, ale teplotu neměl. A my stále nevěděli, jestli je to spíš k nemoci či ke zdraví. Chrblání a smrkání bylo dost, nálada jeho i nás dvou taky nic moc. Měli jsme ještě ke všemu jakési pobíhání a vyřizování ve městě a já se malého snažila bavit, těšit, dělala jsem na něj všelijaké to „kuk“ a „aha tě“, jen abych manželovi ukázala, že je vše O.K. a malý klidně celý večer zvládne s námi. Starší syn byl zabezpečen u prarodičů a tak by nebyl problém.

     Jenže – problém to byl. Stále hlasitější a výraznější. Ještě jsme chvíli bojovali. Všichni tři. A pak, po jednom obzvlášť nepěkném synkově zakašlání, manžel radikálně zavelel: „Jedem. Ale domů!“ Všechno se ve mně stáhlo. Byla jsem tak natěšená! Mísilo se ve mně zklamání a hořkost. Ještě na rozhodující křižovatce zoufale hledím na blinkr. Vpravo, prosím vpravo, úpím v duchu. Levá šipka však již nekompromisně ukazuje, jakým směrem se bude ubírat naše další cesta a mé myšlenky.

     Manžel mlčel, já mlčela. Jen do toho občasné zafňukal malý Jakub. Cítila jsem uvnitř boj. Do té temnoty však pomalinku pronikalo světlo. Začínala jsem chápat… Pravda osvobozuje. I když přiznat si ji je mohdy bolavé. Co jsem to za sobce, že své zájmy stavím nad akutní potřeby svého dítěte?! Je to tak. Jakoubek potřebuje do hajan a manžel pochvalu, že alespoň jemu zůstal zdravý rozum, když ne mně. A i jemu mám možnost dokázat, že když on tolikrát kvůli mně, tak i já se kvůli němu dokážu jednou zapřít, ne? V hlavě mi vířilo –„...netvařte se ztrápeně…“ Ajajaj. Ano. Tohle je můj půst. Vždyť vůbec nejde o maso! A taky – „… a tam byl pokoušen“. Sypu si popel na hlavu – vždyť já málem podlehla!

     Doma tedy s láskou koupu Jakuba. Září v tu chvíli jako sluníčko. Je rád, že je doma. No vida, to je satisfakce. Manžel je taky spokojený. A já? Já se po dnešku cítím být alespoň trochu víc manželkou a matkou. A taky – o kousek blíž k Velikonocům. A za tohle poznání mohu jen děkovat.

PS: „Spolčo“ se ten den nekonalo. Otec byl nemocný. Jo – a Jakub měl akutní bronchitidu!