Myšlenka na den

K mnoha věcem mám docela ležérní přístup. Třeba k vaření a pečení. Málokdy něco přesně vážím nebo odměřuju. Většinou už to mám v paži a všechno dělám od oka. Díky tomu často vytvářím nová jídla. Když byly moje dcery ještě doma, přiváděla jsem je svým přístupem k zoufalství.

 Vařily jsme spolu a jedna měla za úkol nakrájet zeleninu do polévky. „Jak to mám nakrájet?“ ptala se mě. „To je jedno, jak se ti to bude líbit,“ odpověděla jsem. „Co tam ještě mám přidat?“ ptala se za chvíli. „Já nevím, podívej se, co tam máme, a něco vymysli. Buď tvořivá,“ odbývala jsem ji, protože jsem myslela na něco jiného a protože mi skutečně nezáleželo na tom, aby polévka byla přesně podle mého. Život se mi zdá být moc krátký na to, aby se vařila stále stejná polévka.

S důvěrou jsem svěřovala dcerám kuchyňské žezlo, už když byly malé. Hned na začátku jsem je naučila zacházet s ostrým nožem a horkou vodou. A ony byly blaženě tvořivé. Když jsem někam odjížděla, postaraly se o tátu, už když byly na základce. Uvařit špagety, polévku nebo palačinky – co na tom je? To jsme se učily v první třídě. Někdy se ptaly na přesný postup přípravy některého jídla. Snažila jsem se jim vysvětlit, proč se musí postupovat v určitých případech přesně, a proč jindy je to fuk. Předávala jsem trochu kuchyňské fyziky a chemie, aby chápaly principy fungování. Myslím, že někdy by raději slyšely, že se to musí dělat jediným přesným způsobem, protože to tak dělala i babička. Jenže to mi vždycky připadalo směšné. Připomínalo mi to ten vtip, kdy dcera i matka vždy před pečením ukrojily patky závinu, protože i babička to tak dělala. Jenže ona měla malý plech.

Má důvěra se mi vyplatila. Obě dcery jsou ve svých domácnostech zcela samostatné, tvořivé a báječné kuchařky.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.