Myšlenka na den
Vděčně se usmívám, když v odborných příručkách objevím něco – nějaký postup nebo přístup, nějaké pravidlo nebo fintu, na který jsem přišla už dřív sama. Jsem ráda, že se o mé vzdělávání Bůh tak stará. Trochu horší pocity prožívám, když na něco takového narazím, vím, že to vím a také vím, jak je to skvělé, ale nedělám to. Právem si připadám hloupě. Dostala jsem individuální lekci a nic jsem si z ní pro sebe neodnesla. Poznání bez praxe pouze nadýmá.
Nedávno jsem si přesně takové zahanbení vysloužila. Četla jsem v moudré knize, jak je důležité zapisovat si důvody k vděčnosti. Vím to! Kolikrát jen jsem o tom sama vyučovala a kolik knih jsem o tom napsala. Ale nedělám to. Proč? Kdoví. Nedostatek kázně? Stydím se.
Nejsem přesvědčená o tom, že by člověk měl prožít každý den jako perfektně naplánovaný zorganizovaný projekt. Nemyslím si, že by to dlouhodobě šlo. Mně teda určitě ne. Nicméně jsou jisté body, které by měl každý den obsahovat. Tak hlavně snídaně, oběd a večeře. Nějaká ta nezbytná hygiena a úklid. Modlitba ráno a večer. Tohle v podstatě vymezuje holé minimum. Co si přidám nad to, musím dobře uvážit. Někdo říká čtyři objetí denně. Může být. Ale bez pochybností se rozhoduju vést si deník vděčnosti. Ne, nebudu si na to kupovat zvláštní krásný zápisník, protože jich mám už docela velkou zásobu ve spodní zásuvce psacího stolu. Jeden z nich si vyberu.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
