Premiérová Noc kostelů očima turistky

Stála jsem právě na zastávce trolejbusu, když začalo hustě pršet. Netrvalo dlouho a dešťové kapky se proměnily v malé bílé kuličky. Jen taktak jsem se stihla schovat pod stříšku. No tedy, déšť a kroupy, kdo by v takovém počasí vyrážel do města? Pane Bože, Ty snad nechceš, aby na tu dnešní Noc kostelů vůbec někdo přišel! Další průběh pátečního večera ale ukázal, že jsem byla stejně malověrná, jako Ježíšovi učedníci na lodi, která čelila rozbouřenému moři. Dříve, než se v osmnáct hodin rozezněly svatojakubské zvony, déšť ustal.

Ten, kdo neměl příležitost zúčastnit se Noci kostelů, se už asi od známých anebo z médií dozvěděl, že jenom brněnské chrámy přivítaly desetitisíce návštěvníků. Nejvyšší číslovka, kterou jsem z jednoho zdroje zaznamenala, hovořila o rovných sto tisících. Sama jsem byla překvapená, když jsem před kostelem sv. Jakuba uviděla velký shluk lidí a ještě větší frontu těch, kteří se chtěli podívat na Brno ze zdejší věže. V chrámu Nanebevzetí Panny Marie u jezuitů jsem po letmém zhodnocení situace vzdala pokus dostat se do sakristie přes hlavní loď a raději jsem si u zadního vchodu počkala, než mi přijdou známí otevřít. Kostel byl plný, lidé chtěli vidět každé jeho zákoutí. O tom by vám mohli vyprávět ti, kteří po celý večer stále dokola novým a novým zájemcům opakovali, že krypta veřejnosti přístupná opravdu, ale opravdu není.

Poté, co jsem si splnila své povinnosti, zbylo ještě dost času, vydala jsem se tedy se svým mužem na obchůzku městem. Výstup na svatojakubskou věž jsme vzdali, protože fronta se za celý večer příliš nezmenšila. Zamířili jsme tedy na náměstí Svobody. Cihly postavené na zemi zdůrazňovaly půdorys dnes již neexistujícího kostela sv. Mikuláše, v něm byl vztyčený ozdobený kříž, vedle nasvícené ikony. Poblíž stál opravdový, nefalšovaný Mikuláš. Na konci května zajímavý přírodní úkaz. U bratří dominikánů nás překvapily plné lavice posluchačů, kteří pozorně sledovali poměrně odborný a historicky laděný komentář k prohlídce kostela. Vzhledem k tomu, že už bylo po desáté hodině, obdivovala jsem jejich výdrž a zájem. Ve zdejší oratoři zvané Brněnské Angelikum jsme se potěšili pohledem na výmluvné obrazy současných výtvarníků a pak jsme se vrátili do chladivé noci. Odtud jsme zamířili do kostela Jana Amose Komenského, který je známější jako Červený kostel. I zde bylo plno. Zrovna začínalo vystoupení gospelového souboru, chvíli jsme si sedli, abychom odpočinuli nohám a zaposlouchali se. Sbormistryně uváděla už nejméně třetí píseň, když mi teprve došlo, že její hlas odněkud přece znám! Nebyl to nikdo jiný než kolegyně z Proglasu Zuzka Petlanová a její Brno Gospel Choir. Naší poslední zastávkou ten večer byl kostel sv. Tomáše. I tady se zpívalo. Bylo příjemné vidět, že lidé mají zájem také o duchovní rozhovory, které se zde návštěvníkům otevřeně a přitom nenuceně nabízely.

Nevím, jak Noc kostelů probíhala v jiných částech města či v jiných obcích a krajích. Ačkoli jsme za celý večer neopustili střed Brna, stále jsme měli co nového objevovat. Běžně nepřístupná místa, zajímavý program a navíc: člověk se na vše okolo sebe dívá trochu jinak, když se vžije do role turisty. Ano, v pátek večer ožila v Brně ta pravá kostelní turistika. Ale musím říct, že situace povětšinou nebudila pohoršení. Naopak. Potěšilo mě vidět, že se lidé o chrámy, umění, historii i náboženství zajímají, že jim není křesťanství jenom trnem v oku, že církve ukázaly, co mohou společnosti nabídnout. Noc kostelů mě znovu přesvědčila o tom, že lidé mají zájem poznávat nové věci, chtějí společensky žít a potkávat se v ulicích města. To koneckonců dosvědčuje už několik let oblíbená Muzejní noc, stejně jako netradiční nápad Vídeňské opery, která v minulých dnech nabídla kolemjdoucím přímý přenos večerního vystoupení na velké obrazovce a přilákala tak mnoho diváků. Úspěch Noci kostelů není ani tak známkou neobyčejně zvýšeného zájmu o víru a o křesťanství v naší společnosti, jako spíš dokladem toho, že církve dokázaly odhadnout ducha doby a kousek svého poselství dokázaly představit v takovém dárkovém balení, které je dnešnímu člověku obzvlášť blízké. Nabídly lidem nevšední zážitek, zpestření jednoho večera a lehce dostupné obohacení. S úlevou mohu konstatovat, že se jim přitom podařilo udržet vlastní tvář.