Myšlenka na den

Jsem už starší dáma. Celý svůj život mám o sobě mínění, že jsem šikovná holka. Přesvědčení, že všechno zvládnu, skoro všechno mi jde a co mi nejde, to nějak vymyslím. Nejsem tvořilka ani kutil, ale jsem tvořivá a občas něco kutím. Mám takový pocit, že mi snad v dětském věku museli často opakovat: „No vidíš, ty jsi šikulka.“

Včera jsem si pomocí zahradnických nůžek skřípla kůži na ukazováčku pravé ruky a udělala si pořádného raka. Protože to bylo po třech dnech stejnými nůžkami na stejném místě, bolelo to hodně. I trocha krve mi tekla. Když jsem v koupelně hledala náplast, abych mohla dál sahat na věci a neušpinila je od krve, v duchu jsem se plísnila. Jak je možné, že jsem takové nemehlo? Copak jsem nemohla dávat lepší pozor? A připomínala jsem si všechna podobná drobná zranění z minulých týdnů. Spálenina nártu pravé ruky od trouby, jizva po spálenině na levém předloktí pro změnu od žehličky. Malá řezná rána na ukazováčku levé ruky, jak se mi smekl nůž po té tvrdé dýni, a ohromná modřina na pravé holeni od rohu postele. Tak to asi moc šikovná nejsem, napadlo mě. Jak je ale možné, že si o sobě celý život myslím pravý opak? Kdyby mi někdo tvrdil, že jsem nemehlo, nevěřila bych mu to. Dokazovala bych mu svou zručnost stavem své domácnosti a třeba také své zahrady. Pochlubila bych se vším, co jsem zvládla vyrobit, naaranžovat, opečovat. Jaká nešika, copak to nevidíš? Když ale koukám na všechny ty své škrábance a jizvy, zdá se, že svědčí proti mně.

Nelíbí se mi být nešika. Jizva sem nebo tam, jsou to znamení bojů, mých vítězných bojů. Vždyť jsem nakonec vždycky vytvořila, naaranžovala a opečovala všechno, co bylo zapotřebí nebo co jsem si vymyslela. Hrdinu přece definují stopy bojů. Rozhodla jsem se neměnit své mínění o sobě samé. Budu se dál považovat v souladu se svým dětským předurčením za šikulku. Navíc ještě za hrdinnou šikulku.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.