Myšlenka na den

Jeden muž mi vyprávěl nejhorší zážitek svého života. Byly mu tehdy asi čtyři roky a podle starých fotek soudím, že to musel být ten nejrozkošnější blonďatý chlapeček široko daleko. Byl doma a hrál si. Do oken svítilo slunce, maminka něco dělala v kuchyni, táta ani starší sestřička nebyli doma. Jezdil po koberci s auty, stavěl jim garáže z leporel, kostek a krabic, byla to báječná hra.

Pak se ale jedno z autíček porouchalo. Upadlo mu kolečko. Vážně to nešlo znovu nasadit. Odebral se za maminkou do kuchyně, aby mu autíčko spravila. Jenže ona neměla čas. Řekla, že teď ne. Chtěl vědět, za jak dlouho a máma řekla za pět minut. Odšoural se pryč. Za dvě minuty byl zpátky, jestli už je to pět minut a jestli mu už máma to autíčko opraví. Řekla, že ještě ne. Za minutu byl opět zpátky v kuchyni, protože ta hra se bez pojízdného autíčka nedala dál hrát. Posadil se na nízkou stoličku s autíčkem na klíně a čekal. Maminka odešla do koupelny. Zvedl se a šel za ní. Mami, už? Prosím, opravíš mi to auto? Maminka řekla, že až za chvíli, teď potřebuje něco dodělat. Zase šla do kuchyně. Chlapeček chodil za ní všude, kam se hnula, a každou druhou minutu se ptal, jestli už by mohla to autíčko opravit. Mamince došla trpělivost. Řekla, že už toho má dost a že tu se zlobivým klukem nebude. Otočila se a řekla, že odejde z domu. Šla do předsíně a sundala z věšáku nějaký kabát. Chlapeček strnul. Hrůza ho docela zachvátila. Máma by odešla? To přece není možné, aby odešla! Co by doma dělal sám? Mámo! Nechoď! Pověsil se jí na rukáv kabátu a plakal tak, jak ještě nikdy. Zoufale prosil: Nechoď pryč. Já už budu hodný. Už tě nebudu zlobit. Máma se ustrnula a zůstala doma. Šla zase do kuchyně.

Ani po padesáti letech ta hrůza z mužova vyprávění nezmizela. Vůbec to nebyla humorná historka z dětství. Byl to mrazivý příběh existenciální ztráty pocitu bezpečí. Říkal, že to bylo jako smrt. Představa, že by maminka odešla z domova, byla nesnesitelná a v jeho dětském chápání to samozřejmě znamenalo navždy.

Občas si na tuto historku vzpomenu a připomínám si, jak silně může zranit neuvážené slovo. Je mi líto všech, která jsem neuhlídala. Já vím, nikdo není dokonalý, ale minimálně své výhrůžky bychom si my dospělí mohli pěkně v klidu předem promyslet.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.