Myšlenka na den

Když jsem byla malá, představovala jsem si, že svatý je někdo, kdo byl celý život strašně hodný, nikdy nezlobil, všechno dojídal, vždycky nosil papučky a ani jednou nezalhal o prohlížení skříně kvůli vánočním dárkům. Po smrti šel rovnou do nebe a tam se mu nad hlavou udělalo takové to svítící kolečko, svatozář. Bylo mi jasné, že nemám šanci.

Později jsem už věděla, že to tak asi není, ale beztak mi nebylo jasné, co to ta svatost je. Mé myšlenky vždycky sklouzly někam k té bezhříšné dokonalosti a ta mi připadala pro normálního člověka nedostupná. Neznala jsem nikoho, kdo by takový dokázal být, což mi logicky vysvětlovalo, proč těch svatých je tak málo. Myslela jsem si, že jich je přibližně 350 jako dnů v roce a každý den má jeden z nich svátek, a to ještě některé dny jsou Vánoce a Hromnice a tak. Svátek všech svatých se zdál být dobrým nápadem, protože to mohou slavit dohromady a nikomu nemusí být líto, že on zrovna svátek nemá.

Teprve, když jsem začala číst bibli, mohla jsem své představy o tom, kdo je svatý, poopravit. Svatý znamená vydaný Bohu. Zavonělo mi to. Čím víc jsem ochotná naslouchat Božímu vedení a podrobovat se mu, čím raději hledám Boží vůli, a těší mne, co Bůh má rád, čím častěji čerpám sílu, potvrzení a lásku od něj, tím jsem svatější. Jestli tomu dobře rozumím, znamená to, že jsem víc jeho. Evidentně jde o proces, nelze být trvale plná Boha okamžitě, což člověku přinese úlevu, protože by si na to netroufl. Vypadá to nadějně, že? Čím jsem starší, tím méně mi svatost připadá nedostupná a nedosažitelná. Naopak mi připadá jako to nejdůležitější, o co má smysl usilovat.

S tím svítícím kolečkem nad hlavou teda nevím, ale jinak si věřím.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.