Myšlenka na den
Jednoho roku jsme byli na týdenní dovolené v jednom klášteře. Ubytovali nás v pěkných pokojích s příslušenstvím a poskytovali jednoduchou stravu. Snídaně, oběd i večeře se podávaly v jídelně pro všechny ubytované. Jídlo bylo prosté, podle klasických receptů české kuchyně. Nic mimořádného, prostě jídlo.
Trávili jsme dny procházkami v lesích a po polních cestách, koupali jsme se v rybnících, navštěvovali jsme zámky v okolních městečkách. Byl to šťastný týden. Jednoho dne ráno, myslím, že to bylo ve středu, nám sestra, která pracovala v kuchyni, sdělila, že toho dne je půst a v kuchyni nikdo nevaří. Smířeně jsme všichni v jídelně souhlasně mručeli, že to nevadí, že se tedy budeme také postit. Ona řekla, že to můžeme, ale že nám něco nachystá. V poledne jsme tedy nakoukli do jídelny, jak vypadá takový postní oběd v klášteře, a řeknu vám, že to bylo překvapení. Na stole byl velký tác plný krajíců chleba namazaných sádlem a posypaných cibulí a vedle baterie lahví piva. Opravdu to tak bylo, nevymýšlím si. V tom horkém dni to byl naprosto skvostný postní oběd.
Byli jsme dojatí tou péčí. Cítili jsme se jako opravdu vážení hosté. Ty milé sestry nás nechtěly nechat hladem, když ony samy nejedly. Hosty přece nenecháte hladem, i když se sami postíte. A přitom jistě nikdo z nás a ani z ostatních hostů by nic nenamítal. Od té doby vždycky, když jím chleba se sádlem a cibulí, vzpomínám na gesto milosti a laskavosti těch sester a dostávám chuť na pivo. Vzpomínám také na Ježíšovy pokyny o modlitbě a půstu, který se má dít ve skrytu, aby pokud možno nikdo nevěděl, že něco takového podnikáte.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
