Myšlenka na den

Pamatuju si to moc dobře. Jako by to bylo nedávno. Myslím tím pocity, které mnou zmítaly, když jsem svou prvorozenou vedla poprvé do školky. Byla jsem přesvědčená, že teď každý uvidí výsledky mého výchovného působení. Bude to veřejně známé, jak se nám to povedlo. Zdálo se mi to strašně brzy. Vysvědčení za pět let? Trochu mě bolelo břicho z trémy.

Ne že bych nedůvěřovala dcerušce, o té jsem byla přesvědčená, že zvládne i paní učitelku i ostatní děti. Věděla jsem, že se umí chovat, že je bystrá a soucitná. Tak proč jsem měla trému? Nedůvěřovala jsem sama sobě. Co když jsem něco opomněla nebo přehlédla? Co když jsem nebyla ve výchově tak poctivá, jak jsem se domnívala? Určitě taky znáte takové ty nejasné pochybnosti, které nemají žádný konkrétní faktický podklad, ale dovedou se zapíchnout do mysli a bolet tam. Nevěděla jsem o ničem, co bych byla ve výchově své dcery zanedbala, a přesto jsem se trápila tím, že možná si někdo povšimne, že jsem jako matka neobstála. Byl to úplný nesmysl, jak i já dnes vidím, ale tehdy mne to pár dnů trápilo. Právě na této nesmyslně bolestivé záležitosti jsem pochopila, že když důvěřuju Bohu, získávám neskonalou svobodu. Jak to?

Z této i jiných podobných situací ve svém životě jsem pochopila, že pokud poctivě dělám, co vidím jako nejlepší, pokud se snažím následovat Boží vedení tak nejvěrněji, jak jsem schopná a jak tomu rozumím, nemám se čeho bát. Bůh za mnou stojí. Pokud vím, že ne všechno jsem dělala nejlíp, dokonce znám své chyby a slabé stránky, potřebuju se s důvěrou svěřit Bohu, který o tom všem samozřejmě ze svého nadhledu ví, aby mi pomohl. Aby přikryl, co jsem nezvládla svou milostí. Aby zamaskoval mé nedostatky svou láskou. On to dělává. A myslím, že s radostí. Já mu důvěřuju a moje tréma slábne.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.