Myšlenka na den

V polední přestávce jsem běžela na poštu. Když jdu svižným tempem, dá se to dobře stihnout. Na oběd tak sice nestihnu nikam zajít, ale když si vezmu něco s sebou, můžu si to sníst v práci. Nejbližší poštu mám v centru, v přízemí obchodního domu. Je malinká, ale v poledne tam fronty nebývají, to až večer. Dámy za přepážkami pracují svižně a jsou většinou laskavé.

Dnes jsem kráčela halou ke vchodu do poštovních prostor a už zdálky jsem viděla, že obě přepážky jsou obsazené, ale jinak žádná fronta. „To je prima,“ zaradovala jsem se, protože jsem měla v plánu na zpáteční cestě skočit na trh, jestli by ještě neměli salát. Je to malý kousek a čerstvý salát miluju. Došla jsem ke vchodu na poštu a zastavila jsem se. Rozhodla jsem se počkat venku. Vytáhla jsem obálku, kterou jsem chtěla poslat a hledala jsem v kabelce peněženku. Vtom zezadu přišla paní a vstoupila do poštovních prostor. Copak nebylo jasné, že jsem první ve frontě? Paní se postavila blíž k jednomu ze dvou okének a ostentativně si mne nevšímala. Vstoupila jsem také do prostor pošty a přemýšlela, co udělat. Mám se nějak ohradit, že mne předbíhá? No, ještě mě vlastně nepředběhla, obě jsme stály každá před jedním z obsazených okének. Chování té paní mne dráždilo. Nadechla jsem se a zkusila se soustředit. Říká mé srdce něco? Mluví ke mně nějak duch přebývající uvnitř? Nic jsem neslyšela, ale ta chvilinka ztišení mi pomohla nabýt klidu. Lehká nervozita pramenící z pocitu, že vlastně tak trochu spěchám, se rozpustila. Nechala jsem to být. Nebudu se handrkovat. Rozhodla jsem se pokojně svěřit do Boží náruče. Všechno stihnu. Nespěchám. Mohu si dovolit být velkorysá.

Samozřejmě, že ona šla na řadu dříve a samozřejmě, že jí to déle trvalo a samozřejmě, že jsem z pošty vycházela z nás dvou první. Salát sice na trhu už neměli, ale jahody ano.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.