Myšlenka na den

Zdá se mi snazší důvěřovat někomu, kdo věří mně. Přijde mi, že ten vztah je nějak otevřený, vstřícný, svobodný. Nevzpomínám si už, v jaké knize jsem to četla, ale ta věta mne zasáhla. Bylo tam napsáno, že Bůh nám věří často víc než my jemu. Do té chvíle mě nenapadlo o tom tak přemýšlet. Víra a důvěra přece má být mým úkolem, ne? Proč by Bůh měl někomu věřit? Jak by vůbec mohl důvěřovat někomu takovému, jako jsem já? Vždyť mne přece zná… Copak jsem ho už nesčetněkrát nezklamala? Mlčela jsem, když jsem měla mluvit a mluvila jsem, když jsem měla raději mlčet. Nezabránila jsem zlu, protože to bylo pohodlnější. Nekonala jsem dobro, protože to bylo moc namáhavé. A hlavně – nedůvěřovala jsem mu.

Fakt jsem mu nevěřila, že mě má tak moc rád. Vůbec mi nedocházelo, jak urážlivě se chovám. Nehodlala jsem pustit z rukou spoustu věcí, o nichž jsem byla přesvědčena, že si je sama ošéfuju nejlépe. Jako kdybych snad věděla, co je pro mne nejlepší. Nedůvěřovala jsem Tátovi, že jeho moudrost a láska jsou větší než moje. Možná jsem ve skutečnosti předpokládala, že jako přísný vychovatel mne chce umravňovat a kárat. Jako to říkávaly přísné paní učitelky ve škole: Děláme to pro vaše dobro. Ale nikdo z nás žáků jsme jim to nevěřili.

Naštěstí to on se mnou nevzdal. Krůček po krůčku budoval mou důvěru k sobě. Vyznamenával mě svou přízní. Vnukával mi skvělé nápady a podržel mě v průšvizích. Znovu a znovu mi dával najevo, že mi věří. Stavěl mě před různá životní rozhodnutí a ani náznakem mi nenapovídal, jak se mám rozhodnout. Chtěl, abych sama dospěla k důvěře v jeho lásku. Jistě jsou ještě věci, v nichž padám. Ale v mém nitru velice sílí jistota, že on mi věří.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.