Myšlenka na den

Ty naše představy! To je opravdová zhouba. Jak často narážím na neporozumění s člověkem velmi blízkým jen proto, že mám nějakou utkvělou představu, kterou jsem vzala bůhvíkde, přičemž jsem nepřemýšlela o tom, co je ve skutečnosti podstatné. Například často vnucuju péči, o kterou nikdo nežádal, ale já se za ni cítím nedostatečně oceňovaná. Budu úplně konkrétní.

Ráda vařím. Ráda pečuju. Miluju svého muže. Tudíž se snažím mu každý den uvařit něco k obědu. Já doma nejím, protože jsem v práci. Tak ráno chystám oběd, aby můj milý nebyl zanedbán. Jsou dny, kdy si musím přivstat, abych to ráno všechno stihla. Není to dobře. Celá léta to dělám v domnění, že láskyplně sloužím svému choti. Ale víte, co to může také být? Manipulace. Cože? Ano. Zavazuju si ho k vděčnosti. Znemožňuju mu, aby byl samostatný, nedovoluju sama sobě svobodně se rozhodnout, jestli uvařím nebo ne. Prostě jsem to tak nastavila. Zvenku to vypadá krásně obětavě, zvnitřku to trochu smrdí. Někdy se mi nechce, ale přesto to udělám. Není to správné. Pracuju stejně jako můj muž, a on se nikdy nestará, co já budu jíst k obědu. I já bych měla opustit svou mateřskou pozici. Nejsem jeho matka. Co si to zkouším zasloužit?

Některé dny vařím z posledních sil. To jídlo pak asi za moc nestojí. Dalším efektem se stává devalvace mého vaření a péče. Je nutné to přijmout, když už jsem se s tím vařila, ne? Můj muž je vděčný člověk, vděčný strávník. Tím by byl, i kdybych denně nevařila. Když mám dojem, že toho mám moc, říká mi, abych nevařila, že to zvládne. Ale já neposlouchám a vařím a pak jsem vyřízená, protože toho mám moc. Je to moje chyba. Nikdo to po mně nechce. Můj muž by byl první, kdo by řekl, abych se na to vykvajzla.

Může péče spoutávat? Ano, může. Může to hubit lásku? Ano.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.