Myšlenka na den

Když se začne rozpadat dům, vyměňujeme okna, sádrujeme praskliny ve stěnách, nebo natíráme vlhké stěny penetračními nátěry. Rozpadání se možná podaří na chvíli zpomalit. Na základy nikdo nehledí. Když ve vztahu propukne krize, jdeme ke kadeřnici, koupíme si nové šaty nebo prádlo, hledáme nějakou atraktivní možnost, jak spolu opět trávit čas. Na základy nehledíme.

Základem pevného vztahu, tou nejhlubší rovinou, která všechno ostatní nese a podpírá, je vztah s Bohem. Pokud ten je v pořádku a funkční, dá se všechno vyřešit. Pokud není, nemá smysl řešit cokoli jiného dříve. Stejně se to bude dál rozpadat.

Když jsme pach krize po třiceti letech manželství ucítili i my, byla jsem celá poplašená. Co se to děje? Co mám dělat? Co jen můžeme dělat? Rozhodli jsme se obnovit různé společné aktivity, které nám časem proklouzly mezi prsty. Jednou z nich byly společné modlitby. Tohle znovu oživit bylo nejtěžší ze všeho. Dařilo se nám spolu chodit na procházky do lesa nebo do kavárny na kávu, ale najít si čas a prostor na společnou modlitbu a uctívání, to skoro nešlo. Vždycky jsme se hrozně pohádali. Mnohokrát jsme se marně pokoušeli. Výsledkem bolestného procesu hledání, jak na to, bylo rozhodnutí, že jednou týdně v neděli v pět odpoledne se sejdeme na nějakém neutrálním místě mimo domov, konkrétně u mne v galerii, a tam se budeme modlit a uctívat. Dodrželi jsme to. Byl to náš soukromý čas s Bohem. Zpívali jsme mu staré známé písně, které po letech ožívaly s novou hloubkou. Texty, které jsme už dávno měli vryté v paměti, zářily novými významy, po nich jsme uctívali beze slov, a nakonec jsme spočívali v tichu, v tom sladkém oparu Boží slávy, který byl pojivem našeho vztahu. Dodnes se takto setkáváme ke společnému uctívání. Ale kdybychom tehdy nebyli začali, kdoví, jak by to s námi dopadlo.

Bylo potřeba zpevnit základy.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.