Myšlenka na den

Jsou chvíle, kdy se neumím nemodlit. Třeba když slyším houkat záchranku. Okamžitě mě napadá: Co se asi děje?  Někomu je zle! Možná se nějaké miminko překotně dere na svět a rychle vezou rodící maminku do porodnice. A tak hned prosím: Pane, pomoz! Zachraň. Požehnej.

Nevím, jestli to má velký smysl, ale modlím se. Většinou nijak dlouze, protože na to ani nebývá prostor, na stručnou prosbu nebo požehnání to vyjde vždycky. Říkám si, že až jednou se přede mnou bude přehrávat film mého života a já konečně uvidím, komu všemu vděčím za to, kým jsem, čí modlitby mi pomáhaly projít těžkostmi, možná taky zahlédnu, kdo díky mé prosbě přežil infarkt nebo mrtvici a mohl se ještě radovat se svou rodinou a třeba se i seznámit s Kristem.

Jednou jsem seděla v trolejbuse, který stál, protože kolem projíždělo několik sanitek, policejních aut a dokonce i hasiči. Lidi říkali, že prý se stala nějaká ošklivá nehoda. Ve mně se všechno sevřelo, myslela jsem, že začnu brečet. Nezačala jsem a jen jsem se v duchu modlila. Bože, zachraň jejich životy! Pak jsme se zase rozjeli a já jsem se uklidnila. Druhý den bylo v novinách, že při vážné autonehodě jako zázrakem nikdo nezemřel. Tak to vidíte.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.