Myšlenka na den
Někdy je modlitba jako rvačka. Držím v zubech svou kost, vrčím a vztekám se a nechci pustit. Chci si trvat na svém. Mé nápady, mé priority, moje radost. Já, já, já. Přece to dost dobře vím. Promiň, Bože, ale jsi z jiného století. Tomuhle přece jen rozumím lépe já, dnešní současník. Odmítám vidět nesmyslnost svých argumentů, hloupost svých myšlenkových vývodů, na jakémkoli čase nezávislou Boží moudrost a lásku. Dokonce dokážu najít biblické verše, které podporují mé stanovisko, a sama se sebou svádím argumentační souboj o svou pravdu a pravdu jeho. Má hloupost je nebetyčná.
Jenže on mě pak vždycky nějak překoná. Nechá mě v klidu se vyspat. Poskytne dostatek síly mému srdci, aby se vzpamatovalo a bylo moudré. Dovede mě k nějaké kráse, dopřeje mi něco ze svých potěšení, zanechá mi někde milostný vzkaz osobně jen pro mne a já taju. Přesvědčím se opět o té nezpochybnitelné skutečnosti, že on je především a jedině dobrý. Všechny jeho záměry jsou takové – dobré, bez pochybností. Je to skvělá přesvědčovací metoda. Neznám lepší. Spočívá v neskonalé, nekonečné dobrotě a laskavosti. Prostě mě nechá se vyvztekat, smím řádit, jak chci a on ještě dává pozor, abych si neublížila. Pak přede mnou rozestře své souvislosti, o nichž jsem já samozřejmě neměla ani tušení. A já pochopím. Stydím se, v hanbě zakrývám svou tvář, brečím lítostí a o to víc ho miluju. Nikdo z lidí by se mnou neměl tolik shovívavosti. Nikdo by tak trpělivě nečekal, až se z toho vyspím, až mě to přejde, až změním názor. Nevím, jestli kdybych měla v rukou všechen čas světa, bych dokázala být tak trpělivá jako on.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
