Myšlenka na den
Myslím si o sobě, že jsem vcelku radostný člověk. V negativistickém prostředí nemohu dobře dýchat. Nevím, jestli je to tím, jak působím já, ale často se mi lidé svěřují se svými bolestmi a trápením. Naslouchám, mlčím, pláču. Nic lepšího neumím a ono to asi stačí. Jenženěkteré dny jsou náročnější než jiné. Někdy je té bolesti na mne moc. Vyslechnu pár lidí a pak cítím na ramenou těžké břímě a sotva se dovleču z práce domů. Nejsem schopná normálně fungovat, nic mi nepřipadá smysluplné, nemám chuť k jídlu. Potřebuju to ventilovat.
Problém je, že nikomu z lidí nechci předávat své břímě bolesti ze svěřených příběhů. To by nebylo fér. Je jen Jeden, který to všechno unese. Vyrážím na osamělé večerní procházky do parku, vrhám se do bazénu a plavu, plavu, plavu. Každým krokem, každým plaveckým tempem svěřuju cizí bolesti Bohu, který vždycky naslouchá. Skládám k jeho nohám všechno to svinstvo, všechnu tu špínu, všechnu tu bolest. On si s tím poradí.
Kdybych to neudělala, neunesla bych to. Bolest srdce rozpouštím v modlitbě.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.