Myšlenka na den

Jak moc se těším na naše první opravdové setkání! Spatříme se konečně tváří v tvář. Jaké to bude, až ho uvidím ne jako v zrcadle, ne jako v hádance. Zatím ho znám podle jeho díla, což je komické, protože zahrnuje mravence a orchideje, Saharu a Alpy, oceány a potůčky, žirafy a žížaly, stromy a pavouky, muže a ženu. Znám ho také podle toho, co o něm napsali jiní, nebo co mi sám o sobě letmo ukázal. Je to málo, ale víc bych stejně asi nesnesla. Kdykoli se mně dotkne, je mi dojetím do pláče, někdy mi měknou kolena nebo se mi zdá, že exploduju. Jsem moc pozemská. A tak se těším, že ho konečně uvidím, jaký je.

Nebojím se, že on by nepoznal mě. Vím, že jsem jeho holka. Má ze mě radost. Věří mi. Nestydím se za něj před lidmi, tak je jasné, že i on mi otevře náruč před anděly nebeskými. Já do ní vletím a asi budu brečet. Radostí. On mi bude utírat slzy a bude mě k sobě tisknout. To první je v bibli, to druhé si domýšlím, ale neumím si to jinak představit. Jedině se trochu bojím, že se budu stydět. Moc dobře vím, že jsem leccos nezvládla, co jsem už mohla. Nechci si to ani připomínat, ale nemůžu se těch vzpomínek zbavit, že jsem se nechovala jako královská dcera. Mým nejhorším proviněním, za které se stydím úplně nejvíc ze všeho, je ta skutečnost, že jsem ne vždy věřila, že mě fakt miluje. Pak to podle toho vypadalo. Já vím, že mi to odpustil, ale já jsem si to možná tak úplně neprominula. Proto z celého srdce doufám, že to v jeho pohledu poznám. Věřím, že neuvidím žádné výčitky, žádné kárající pohledy, žádné uražené obličeje. Fakt věřím, že v Boží tváři uvidím jen velkou lásku.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.