Myšlenka na den
Slavili jsme Markovy narozeniny. Seděli jsme u slavnostně prostřeného stolu v jejich obývacím pokoji, připíjeli oslavenci a hodovali, protože jeho Jana je vynikající kuchařka. Všichni jsme byli v takovém tom hezkém rozpoložení, kdy se nikomu nechce mluvit o ničem smutném nebo bolestném. Cítili jsme, že jsme přátelé a je nám spolu dobře. Až nám trochu odlehne po skvělém jídle, zazpíváme si. Jak to v takových situacích bývá, vzpomínali jsme na to, co všechno jsme spolu už v životě zažili, jak dlouho se vlastně známe a tak. Marek si vzpomněl na jeden drobný zážitek se mnou.
Pamatoval si, že jednou, čerstvě po tom, co se přistěhovali na naši ulici, šel z obchodu domů, nesl si rohlíky k snídani a neradostně dumal, co všechno musí dnes zařídit, kolik úřadů obejít, jestli se mu podaří najít novou práci a vůbec, jak to všechno zvládne. Přecházel přes silnici a střetl se na chodníku se mnou, která jsem šla normálně do práce. Věděla jsem už, že se nově přistěhovali na naši ulici a že je před nimi úkol nově uspořádat svůj život. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale neměla jsem čas na delší hovory. Tak jsem mu jen popřála, co mi v tu chvíli vstoupilo na mysl: Ať se ti dnes podaří všechno, do čeho se pustíš. Marek se usmál, poděkoval a šel domů se nasnídat. Já jsem pokračovala do práce.
A teď, po několika letech od tohoto letmého setkání Marek tvrdil, že na tu chvíli nikdy nezapomněl, protože toho dne se mu nebývale dařilo. Všechny úřednice k němu byly vstřícné, všechna jednání dopadla nejlépe, jak mohla, zkrátka měl pocit, že mé požehnání se ten den na jeho životě bohatě projevilo.
Mně se orosily oči. Nebyla bych přikládala své žehnající větě takový význam. Já jen prostě ráda lidi povzbuzuju. Po této zkušenosti o to víc.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
