Myšlenka na den
Někdy se mi stává, že mám pocit, že mě nikdo nepotřebuje. Je mi smutno, cítím se osaměle.Nikdo mě nemá rád. Definovali byste to jako začínající sebelítost? Ano, je to ona. Vždycky je předehrou ke stavu, který bych nazvala neštěstí.
V takovém stavu se mi nikdy nechce se vzchopit. Užívám si pocitu neštěstí a přemýšlím, kdo by mě tak mohl účinně politovat. Po chvíli jsem už tím protivná sama sobě. Štve mě ta ufňukaná holka, co ve mně tak vyvádí. Dnes už si s tím umím poradit trochu lépe, ale dřív, když jsem byla ještě mladší, vydržely mi takové stavy klidně i celý den. Hrůza! Otravovala jsem vzduch celému okolí. Naštěstí mám skvělého muže, který mě vysvobodil a jednou provždy mi ukázal ze sebelítosti a nešťastnosti cestu ven. Na mé tragické řeči o neužitečnosti, nepotřebnosti, opuštěnosti a osamocenosti mi řekl, že jestli se tak cítím, měla bych udělat první krok. Nechápala jsem, co tím může myslet, ale on mi to laskavě vysvětlil. Navrhl mi, abych zatelefonovala někomu, kdo se může cítit tak nějak podobně jako já. Nebo abych šla navštívit někoho, kdo je nemocný, či skutečně opuštěný nebo osamělý. Polichotil mi tím, že mu budu výborně rozumět, když prožívám podobné pocity, a tím mu budu moci nejlépe prospět. Jasně, že mi do toho nikdy nechce, ale je to to nejlepší, co se dá udělat. Po letech poslušného praktikování tohoto postupu musím dosvědčit, že mé štěstí se ke mně velmi rychle vrací, když si promluvím s někým, kdo je opravdu sklíčený, a povzbudím ho. Když přinesu kytku, čokoládu nebo buchty někomu nemocnému, když se upřímně zajímám o někoho, kdo to potřebuje, protože je sám. Vydané povzbuzení se ke mně vrací násobnou silou.
Naplnění smyslu života je pomáhat ostatním. Na tom se shodli dalajláma s arcibiskupem Desmondem Tutu. Já s nimi souhlasím.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
