Myšlenka na den
Jsou dny, kdy je člověk šťastný a ani o tom neví. Dějí se mu věci podivuhodné a nápadně příznivé, ale on je nevnímá. Prostě tak tupě jde po svých běžných cestách, dělá své obvyklé úkony, v příslušnou hodinu pojí příslušné jídlo, v obvyklou hodinu jde spát. Nic zvláštního nevnímá, protože je zcela ponořen do svých běžných všedních myšlenek, možná starostí, rozhodně není naladěn na vnímání jakékoli radosti nebo štěstí. Já to tak někdy mívám.
Strašně moc se snažím chodit po světě s očima otevřenýma a srdcem nastaveným na vnímání krásy. Léta jsem se za otevřené vidění modlila slovy žalmu: „Otevři mé oči, abych viděla tvé skutky.“ Je to už lepší, ale pořád mám kam růst. Jsou však dny, a se zahanbením musím říct, že pořád ještě jsou, kdy jsem jako slepá. Nic mi nedochází. Pak doma večer vyprávím, jak jsem se měla a co se mi přihodilo. Teprve když o tom vyprávím, začíná mi svítat. Páni! Co se mi to stalo? Najednou jsem schopna si uvědomit souvislosti. Nebo se mě manžel večer u stolu zeptá, co jsem hezkého prožila. Já ždímám hlavu, abych si na něco vzpomněla, protože na takhle zpříma položenou otázku mě nic nenapadá. Chvilku přemýšlím a pak toho vysypu kopec. Vždyť já vlastně žiju děsně šťastný život, zjišťuju, až se mě někdo zeptá. A přijde mi to docela hloupé.
Když totiž vím, že schopností prožívat vděk se zvyšuje pocit mého štěstí, je trestuhodně nedbalé si nevšímat situací, za něž je vděčnost na místě. Takovou nepozorností jsem sama proti sobě. A tak jsem se rozhodla, že si budu každý večer sama pro sebe dělat takové malé inventury zážitků. Pokouším se vzpomenout si, kdy jsem toho dne cítila štěstí. Skvělé je, když to mohu někomu vyprávět, tím se to stupňuje. Není-li nablízku člověk, který by měl čas mi naslouchat, šeptám to Bohu. Sedím uvelebená ve svém šedém křesle, mám rozsvícené jen malé světýlko, aby mě nic nerozptylovalo, a potichoučku vyprávím, jak dnes ráno jsem šla po ulici do práce. Nad hlavou se mi klenulo modré nebe s bílými mraky a po dlouhé době zase svítilo slunce. Radostně jsem si vykračovala a najednou jsem na té obloze spatřila něco pozoruhodného. Velký, dokonale pravidelně zformovaný šik divokých husí letěl směrem na sever. Musela jsem se zastavit, abych nezakopla nebo do něčeho nevrazila. Byl to fascinující pohled. Ty husy v letu měnily pozice, ale vždycky se dokonale vyrovnaly. Stála jsem s pohledem upřeným na nebe a žasla. Bylo to překrásné. „Slyšíš, bylo to překrásné,“ šeptám Bohu. Já vím, že on to ví, dokonce si myslím, že to pro mne osobně nachystal, ale těší mne mu o tom vyprávět. Možná proto, aby věděl, že jsem si všimla a možná i proto, že mě nakonec napadne za to poděkovat.
Tak. A teď to víte i vy.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
