Myšlenka na den
„Do smrti s ním nepromluvím.“
„Už ho nikdy nechci vidět.“
„K smrti ho nenávidím.“
„Do nejdelší smrti mu neodpustím.“
Jedna žena vyslovovala tyto věty a myslela je naprosto vážně. Platily na jejího manžela, který ji po pětadvacetiletém manželství opustil pro jinou ženu. Myslela jsem, že to časem přebolí a dokáže mu odpustit. Ona však pomocí všech těchto a mnoha jiných podobných vět v sobě neustále živila svou nenávist. O jejím manželovi nebylo možné říci nikdy nic pozitivního. S jakýmsi zvráceným potěšením o něm vždy vyprávěla historky posměšné a negativní. Z každého příběhu vyšel ten muž jako naprosto neschopný bídák.
Léta plynula a nic se neměnilo. Oba zestárli. On v nové rodině, ona ve stále urputnější osamělosti. Jemu se podařilo navázat zpřetrhané vztahy s dospělými dětmi, ona je ztrácela. Nadešel čas a muž zemřel. Jak to ona přijme? Bude jí to líto? Co když všechny ty nenávistné věty a neustále opakované posměšné historky jsou jen její vnější maskou a ve skutečnosti už mu odpustila? Třeba ji to bude bolet. Smrt je přece tak definitivní… Když jsme jí oznámili smrt jejího bývalého manžela, nejdřív chvíli neříkala nic. Pak potichu utrousila: „Patří mu to.“
Všechny ty věty byly pravdivé. Nenosila žádnou masku. Jeho smrt brala jako své vítězství a svou pomstu. Neumím si představit, jak moc těžké musí být odpuštění takové zrady. Ale viděla jsem, jak hořkost, zatrpklost a nenávist rozleptají život, který mohl být ještě hezký do zoufalé beztvarosti. Jak uhasí každou jiskřičku radosti a znemožní začít něco nového. A tak prosím, máte-li často na mysli nějakou podobnou větu, změňte ji. Zkuste říkat: „Jednou mu odpustím.“ „Zříkám se práva na pomstu.“ „Chci začít znova.“ „Kdo by se s nenávistí trápil do smrti?“ „Bože, uzdrav mou bolest.“
Je to mnohem lepší, uvidíte.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
