Myšlenka na den

Předevčírem jsem se vracela z práce. Bylo chladno, pošmourno a dost šero. Měla jsem hlad, trošku mě tlačily boty a byla jsem už předem nevrlá z představy, že budu muset kličkovat s vozíkem po samoobsluze, že mi tam ve vydýchaném vzduchu bude horko a budu muset stát dlouhou frontu u pokladny, protože v tuhle dobu tam nakupuje asi každý. Šla jsem pěkně zvolna, abych se nadýchala do zásoby a abych nabrala morální sílu nebýt nevrlá.

Ulicí proudily davy lidí. Vraceli se z práce, vedli děti z nějakého kroužku nebo do hudebky, někteří už šli do hospody, nebo venčili pejska. Auta jezdila oběma směry v obou proudech téměř bez přestání, dostat se na bezpečně protější stranu ulice bylo možné jen po přechodu, jinak se člověk vystavoval nebezpečí, že ho nevrlí řidiči nepustí. Po jednom z přechodů přecházela stará babička. Belhala se o holi a šla fakt pomalu. Auta kvůli ní musela nejen zpomalit, jako když pouští běžné chodce, ale úplně zastavit. Na staré paní bylo vidět, že se strašně snaží jít, co nejrychleji dokáže, ale i tak to bylo pomalu. Jeden z řidičů někde ve třetím pořadí před přechodem, který nemohl vidět, proč to tak trvá, začal zběsile troubit. Mačkal klakson, jako by tím mohl nějak ovlivnit neviditelné děje. Ještě tohle tu chybělo, napadlo mě. Kam tak spěchá? Copak nevidí, že sto metrů za přechodem je semafor, kde svítí červená? Nesmyslná směšnost jeho počínání mě tak nějak uklidnila. Je tu někdo, kdo je ještě nevrlejší než já.

Nedává smysl nervózně spěchat. Vždyť přece normálně žiju. Jsem zdravá. Jdu domů a cestou mohu koupit pár věcí k jídlu. Není právě čas na poklidné tempo, na prohlížení tvaru mraků na nebi a není snad právě teď skvělá příležitost těšit se domů k večeři? A tak jsem se rozhodla cíleně se těšit a to těšení si pěkně užít. Kdybych byla doma hned a nákup objednala na internetu, ani bych si to těšení neužila. Život je příliš krátký na to, abych spěchala.

Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.