Myšlenka na den
Naposledy. To slovo zní trochu zoufale, že? Znamená, že už nikdy víc, opakování je vyloučeno, žádné další možnosti. Nechce se mi s tím smiřovat, uvnitř se bouřím, zdá se mi, že je to špatně. Není vůbec snadné říci si, že už se nejspíš neuvidíme. Nemusí to být vždycky jen úmrtím, ale může to být klidně i tím. Loučení je bolestné za všech okolností.
Je-li to naposled, je potřeba všechno uzavřít. Znamená to projít vzpomínky, zejména ty bolestivé, a odpustit všechno, co se ukáže. Taky se pravděpodobně projeví, že je potřeba se omluvit a o odpuštění požádat. Některé vzpomínky budou vyžadovat vysvětlení, jiné poděkování. To všechno dohromady znamená smíření. Možná to nepůjde bez slz. To ale není žádný problém. Při posledním rozloučení se slzy očekávají. Přinášejí uvolnění a potvrzují city.
Je-li to naposled, nedá se už nic dalšího plánovat, protože nikdo neví dne ani hodiny. Budoucnost, jakou bychom mohli ovlivnit svými plány a přáními, neexistuje. Není v našem dosahu. Musí stačit, co jsme už ve svých rukou měli a jak jsme to zvládli. Dál už žádné děje nemáme ve své kompetenci.
Ale je tu naděje. Smíme doufat, že Písma nelhala a že jsme svou jistotu založili na očekávání nového, vzkříšeného života, jaký si nyní nedovedeme představit. Tehdy dopláčeme své lítosti, doroníme slzy smutku i dojetí a necháme si otřít mokré tváře. Přijdou nové začátky. Budou nové pro nás i pro naše vztahy, stanou se tím lepšími, čím lépe uzavřeme jejich pozemskou etapu. Já tomu věřím.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
