Myšlenka na den
„Plánovat pohřeb? To je nějaká divná úchylka, ne?“ podivovala se tak trochu pohoršeně jedna stará dáma. „Proč by to mělo být divné,“ divila jsem se zase já. „Copak vám nezáleží na tom, jaké to budete mít? Já bych tedy chtěla, aby můj pohřeb měl styl.“ „Tak takhle se na to díváte,“ zamyslela se dáma, „No, na tom něco je.“
S málokým je možné popovídat si o jeho vlastním pohřbu. A přitom váš vlastní pohřeb je závěrečnou tečkou za vaším životem, na niž ještě můžete mít vliv. Můžete způsobit, aby to bylo celé ve vašem stylu. Já bych to tedy nechtěla propásnout. Když si představím, že na mém pohřbu by unyle četla nudné fráze o mé osobě nějaká nezúčastněná úřednice nebo afektovaný pracovník pohřební služby, jímá mne vztek. Tak přece nemůže vypadat můj pohřeb! Taková já přece nejsem – tedy jsem nebyla! A vůbec, kdo se s kým loučí? Oni se mnou nebo já s nimi? Taky do toho chci mít co říct.
Nebo hudba! Výběr hudby je tak strašně důležitý. Při své vlastní svatbě jsem si to moc neužila, protože když já jsem se vdávala, nikdo se mě tehdy neptal, ale pohřeb si ráda pojistím. To tak, aby tam hráli nějaké pohřební kýče. Nikdy. Mrzuté mi na tom připadá pouze, to, že mých oblíbených písní je tolik, že než by se všechny přehrály, překročilo by to časový limit pro konání jednoho smutečního rozloučení. Musím to ještě promyslet.
Taky mě napadlo, že bych mohla určit dresscode. Přála bych si, aby lidi přišli v oblečení jasných a veselých barev. Kytky? Ano, ty bych si určitě přála. Bez květin by to nebyl žádný pořádný pohřeb. Ovšem žádné černé stuhy, ty nesnáším, protože květinám nesluší. A taky bych chtěla, aby si pohřební hosté pak kytky rozebrali. Možná by bylo hezké, kdyby se jimi rovnou navzájem obdarovávali na mou počest. A o hostině nebudeme vůbec diskutovat. Ta být musí. Po pláči musí zase přijít veselí.
Tak jsem si to krásně vymyslela, že bych to snad chtěla vidět nanečisto.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
