Myšlenka na den
Návrat marnotratné dcery
Před mnoha lety, ještě než jsem uslyšela v srdci Boží hlas, přišla jsem do kostela k Panně Marii a plakala. Prosila jsem ji, aby mi pomohla tehdy v těžkých chvílích mého života, a taky jsem prosila o čtvrté dítě. Jako nepraktikující křesťan jsem si ale myslela, že mě stejně neslyší, protože jsem se tehdy neuměla modlit a tak jsem ji tam vše odevzdávala v slzách vlastními slovy, z celého mého srdce … přece jenom co kdyby. Táhlo mi na čtyřicet a můj život byl stále nahoru a dolů, ale ta touha po dalším dítěti byla obrovská. Slíbila jsem, že jednou přivedu všechny mé děti do kostela. Za nějaký čas se nám dcera opravdu narodila.
Ani to mi jako důkaz nestačilo a na svůj slib jsem zapomněla. Když jsem vážně onemocněla, znovu jsem v slzách prosila a ačkoli jsem i prožila něco, co se vymykalo zdravému rozumu a opravdu jsem se zázračně uzdravila, dál jsem byla víře vzdálená a dávala to za vděk náhodě. Dál jsem spoléhala na vlastní síly. Chtěla jsem všechno … šťastně žít, všechno mít a zvládat. Ale nezvládala jsem. Bylo to čím dál horší. Jednoho dne jsem ráno nevstala. Deprese byla to poslední, co mi chybělo a co jsem ještě nezažila. Teď už to bylo všechno. A tak ještě utekl nějaký čas a já si prožila ještě spoustu trápení, než jsem to všechno pochopila a konečně uvěřila. Bylo to hezké období poznávání a učení se žít s Bohem, jako když se učíte poprvé chodit, nebo psát. Jen pro mě i pro mé nevěřící okolí a rodinu, to bylo docela složité období. Zásadní změna vnímání a pohledu. Ale to zažehnuté světlo ve mně svítilo dál a nenechala jsem se sfouknout.
Svůj slib jsem nakonec splnila, když jsem se s celou rodinou sešla na křtu mých vnuček a asi největší radostí pro mě byl křest mého již dospělého syna. Pochopila jsem, že svítit mým blízkým vlastním životem a skutky, je ta nejlepší cesta, jak je přivést na cestu k Bohu.
Uvědomila jsem si v tu chvíli, že všechno co jsem prožila, mělo svůj čas, smysl a důvod. Viděla jsem najednou spoustu odpovědí na otázky, které jsem nemohla dřív najít. Celý život jsem se ptala: „Proč já? Co jsem Ti Bože udělala, čím jsem se provinila, že mi tak nakládáš?“ Ač jsem si byla dobře vědoma svých vin, stále jsem měla pocit, že mě Pán trestá víc, než bylo třeba. Takové pocity asi známe všichni. Teprve dnes mohu z mého úhlu pohledu říct, že mě netrestal, ale že mě vychovával, že mi nebral, ale že mě obdarovával. A ne že by mě nenáviděl, ale že mě miloval a i nyní mě velmi miluje. Že otevřel svou náruč v momentě, kdy se k němu má duše vrátila a s velkou pokorou a s radostí mě objal a přivinul k sobě tak, jak to jen dokáže rodič, když obejme své milované dítě, s láskou bez podmínek. Novodobý návrat marnotratné dcery.
Slyšela jsem z úst jednoho starého kněze dvě krásné myšlenky. Ta první, že musíme lidem jdoucím k Bohu svítit na cestu a ne do očí, aby se neodvrátili. A ta druhá, že láska není upadnutí do vztahu, ale setrvání v něm. A tak nám všem přeji, abychom ve vztahu s Bohem setrvali navždy a pokud zabloudíme, abychom se moudřejší a pokornější vraceli jako synové a dcery do náruče milujícího otce.
Tamara Suchánková, Kroměříž
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
