Myšlenka na den
S některými lidmi se prostě setkávat musíte. Cítíte se zodpovědní za jejich pohodu. Aspoň částečně můžete ovlivnit, že se budou cítit nějak důležití, potřební a neopomíjení. Máte někoho takového? Já mám.
O naší sousedce píšu často, protože se téměř denně vídáme, vedeme mnohé hovory a já si dávám pozor, abych doopravdy slyšela, co říká. Ona totiž někdy mluví jako jen tak, společensky a o ničem důležitém, ale ve skutečnosti volá o pomoc. Stává se mi, že díky ní pochopím i leccos o jiných lidech, které tak dobře neznám a jejich volání pro mne není slyšitelné. Moje sousedka je chytrá a hrdá ženská, nemůžu s ní jednat jako s nějakou seniorkou. Není chudá a má láskyplnou rodinu. Jenže stejně se nudí a cítí se osaměle. Nenaučila se žít bez fyzické práce a teď, kdy už toho moc nezvládne, je těžké se učit žít jinak. Nemá velkou chuť k jídlu a nebaví ji vařit jen sama pro sebe. Kupuje si hotové jídlo, které jí ovšem nechutná. Tak se to hezky cyklí.
Vím, že má ráda buchty všeho druhu, ale nemůžu za ní jen tak přijít s buchtou. To se musí oklikou. Když něco dobrého peču, nesu jí ochutnat, aby to posoudila. Povedlo se mi to? Pak si ráda vezme talířek se sladkým kouskem ke kávě. Vím, že miluje černé pivo. Sama si je ale nekupuje, nechce se jí to tahat. Jednou jsme byli na nákupu a můj zrak padl na bedničku s lahvemi černého piva. „Paní sousedka!“ napadlo mě hned. Jednu lahev jsem jí pak přinesla, že jsem si na ni prostě vzpomněla. Vyhubovala mi, že takové věci nemám dělat, ale lahev si vzala, hned zkoumala, co je to za značku a myslím, že zastírala, že se jí chtělo brečet.
Musím se s ní potkávat, protože ona to potřebuje. A já to potřebuju taky.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
