Myšlenka na den
Musíme se někdy potkat. Jak často si slibujeme, že si všechno dopovíme, že ten problém do hloubky probereme, že si užijeme ten společný čas a určitě nás napadne spousta skvělých věcí… až se potkáme. Zavoláme si, jasně, a domluvíme se. Žádný problém. Jenže k tomu nikdy nedojde. Jak často to dělám i já? Proč to říkám?
Dávám naději, o které na devadesát procent vím, že je to lež. Nejspíš nezavolám, protože o setkání ani nemám zájem. Nevím, co mi brání někomu zavolat. Třeba jsem zvědavá, jestli ten druhý člověk opravdu stojí o setkání se mnou. Protože pokud nezavolá, je to jasné. Nemá zájem a já bych se cítila zahanbeně, že se někomu vnucuju. Možná bych to ani neměla říkat. Slib zavolání s možností domluvit osobní kontakt patří k takovým těm zdvořilostním frázím na konci hovoru, když nevím, jak to uzavřít. Slibem nezarmoutíš. Je to ale správné? Pokud tohle dělá někdo jiný, nemusím to dělat já.
Na druhou stranu může jít o setkání, které změní život. Bývají taková. Zjistím, že jsem našla věrnou přítelkyni, zábavnou společnici, spiklence a modlitební podporu. Přijdu na to, že můžu někomu být věrnou přítelkyní, zábavnou společnicí, spoluspiklencem a modlitební podporou. Možná objevím, že někdo pro mne může být moudrostí i povzbuzením vtěleným do člověka. Možná se ukáže, že někomu mohu já být moudrostí i povzbuzením vtěleným do člověka.
Neslibuju, že už to neřeknu naplano, ale pokusím se. A taky uvážím, že někomu přece jen zavolám.
Myšlenka na den – krátké zamyšlení, úvaha či fejeton pro všední i sváteční den, každý den 5.57, 11.57 a 17.55.
